Celou dobu na plno a na konci ještě přidat!

Ještě jsem se stále neprobral, pořád na to musím myslet! Bylo to silné, krásné, neopakovatelné, vyčerpávající. Bylo to stejně vzrušující jako hledat peněženku a nalézt ji. Bylo to jako potkat dvacetipětiletou Marilyn Monroe a moct jí líbat na holá ramena. Bylo to jako něco, co člověk prožije a je šťastný, že to prožil, jen si říká : Proboha!!! To už nechci zažít znovu, na to má pumpička prostě nestačí! Vždyť mě to stálo rok života...Minimálně...

Tímto poetickým začátkem jsem se pokusil Vám navodit atmosféru včerejšího zápasu mezi Radotínským SK a PVD. Byl to zápas, ve kterém se nám nedařilo nikomu tak, jak by chtěl. Řvali jsme na sebe, nenáviděli se, chybovali a věděli o tom. Byla to neuvěřitelná dřina s každým bodem. Soupeř byl ohromný v poli, nám nezbývalo nic jiného než útočit třikrát, čtyřikrát a mnoho míčů se díky tomu neujalo. Blok se nám nedařil, i když útočili středem minimálně. Podání nebylo spolehlivé ani od hráčů, kteří ho neriskují. Souhra v poli mnohokrát skřípala natolik, že lítala hodně ostrá slova při pěticentimetrové vzdálenosti obličejů (tzv. oboustranný Fergussonův fén). V tie-breaku, když jsem šel podávat za stavu 9:14 a libero byl na lavičce, tak nikdo nevěřil, že je možné vyhrát. JENŽE! Věřili Radotínští, že ještě nemusí vyhrát, měli o sobě pochyby. Dali jsme nějaký bodík a začali se bát. Dali jsme jich ještě pár a vyhráli jsme! Ne, nebyla to výhra, která se řadí mezi šťastné, měli jsme kliku velkou jako Radotín a okolí, ale to jsme si zasloužili, nevzdali jsme to, jeli jsme naplno celou dobu a na konci jsme ještě přidali. Děkuji Vám a klaním se. Já ten sport miluji a tohle jsou zápasy, kvůli kterým to děláme. Bylo mi s Vámi skvěle a chutnalo mi i to nealko.