TJ Chodov B-PVZ 3:0

No..., co říci, dostaly jsme výprask. Kromě úvodního setu jsme soupeři moc vrásek nezpůsobily. Rozepíši vše přeci jen podrobněji. Na úvod jsme nastoupily v sestavě Hany (náhra), Kali (diago), Já a Janice (útok) a Aneta s Elis (blok), Tomáš si pro nás přichystal pěkný žertík, že prohodil postavení smečaře a bloku (bez mučení přiznávám, že mi to došlo až v půlce setu), takže jsme hned v prvním setě měli zmatky v postavení (rozhodčí naštěstí taky, tak nám to nepískal J). Přese všechno jsme dobře nastoupily a zpočátku i vedly, až přišla šňůra zkažených příjmů a nesložených smečí a hned jsme prohrávaly. Přeci jen do koncovky jsme šly za stavu 23:20 (pro soupeře). Ještě jsme stihly zabojovat a stáhnout na 23:23, nicméně zkaženým příjmem i podáním jsme set prohrály. Tomáš vše zkusil oživit střídáním (do hry šla Janča Urbánků), ale bez výraznějšího úspěchu. Další sety byly vždy poznamenány výpadkem na příjmu, případně smeči, soupeř si vytvořil dostatečný náskok a ten nepromarnil. O posledním setu se radši nebudu vyjadřovat, soupeř si dělal co chtěl, zkoušel signály a my jen bezmocně koukaly. Vlastně odešlo úplně všechno-jistý příjem, smeč, bloky byly propustné (buď nás vytloukly, nebo míč propasírovaly...) a pole bylo nepřesné (částečně i kvůli blokům, kdy smeč středem nešla většinout zvednout) ale hlavně zoufale pomalé, kde jsou ty chvíle, kdy jsme braly zalívky. Pak i to štěstí šlo někam jinam a já si jen říkala, že když se něco s..e tak se to s..e všechno a pořádně. Po zápase jsme si dost řekly ať už v šatně nebo v hospodě, takže nechci opakovat vše. Nicméne pár postřehů zde zmíním. Říkala jsem to i v hospodě, nejvíc na mě zapůsobily komentáře Nadi a Zuzky, které vše viděly zvenku, a obě se shodly, že jsme zápas neodehrály se 100% nasazením. Ať byl stav jakýkoliv, tak nálada na hřišti byla stejná, žádné větší nasazení, chuť se porvat, zabejčit pro jeden balón. Nechci říct, že se máme při špatném stavu hroutit a prohraný zápas obrečet, z toho jsme už vyrostly, ale být celý zápas ve stejné náladě asi taky není dobré. Když se prohrává, měla by být znát větší chuť jít za výsledkem a ne čekat až se to „samo“ zlomí. Každá z nás to máme jinak, někdo je větší flegmouš někdo menší, přesto si každá šáhněte do svědomí zda se nedokážete více vyhecovat (nelze se vést na vlně nadšení, když tu vlnu nebudu spoluvytvářet). Anet to vyjádřila jako větší morálku jednotlivců. Hodně nás utopily vlastní chyby, zbytečně vyžrané balony, nebo naopak se nikdo nehnul. MUSÍME na sebe více mluvit, a více si organizovat pole. Zařvu, když jdu po balonu, ne abych se sama probudila, ale aby i ten, co mě nevidí mě aspoň slyšel a uhnul mi J. Případně už ve hře se domluvit na změně v postavení („běž dopředu, já pokryju zadní lajnu“ apod.)Hanka zmínila hru v Budějovicích, kdy jsme hrály jak tým a ne 6 jednotlivců, každá předvedla ideální výkon a byla pohoda. Jenže včerejšek a Budějice jsou dvě rozdílná místa i atmosféry, různé podmínky. Lze však navázat na zkušenosti, co jsme získaly, víme, co kdo umí smečovat, že dokážem pokrýt pole, že se umíme radovat, v Budějkách to bylo i o sebejistotě.Jak poznamenal Tom, když se vyhrává jde nálada sama, začne se dařit a vše vychází, když pohráváme, nevychází nic, tým se začne trápit a.... je to výprask. Co s tím? Nedostat se do situace, kdy prohráváme o 10 míčů J. Ne vážně, občas je třeba mít štěstí. Recept na vítězství je hrát líp než soupeř. Ještě si dovolím jednu poznámku. Tentokrát mířenou na útočící hráče, když to nejde silou, musí to jít hlavou (s Chodovem, jsme ji nechaly mimo hřiště, včetně mě), efektivně zalívat (ne pouze uhrávat) ještě neumíme.  PS: příště vyhrajem, ne ?