Život rentiéra alias Bylo nás pět Poláčku

Milí voňaví členové PVC, PVD,

nedá mi, abych se aspoň v krátkosti nevypsal ze své středeční zkušenosti. Patrně již všichni víte, že jsem rentiér. Ano, tak nějak jsem se k tomu dostal, že nemusím pracovat. Ráno vstanu, až když ložnici provoní čerstvé pečivo, pochválím přítelkyni za kaviár, pojím, a aby se neřeklo dojdu na nákup. Stejně to dělám jenom proto, abych si koupil oblíbený Sport a měl co číst v dopolední vaně. Pak jenom tak bloumám, kouknu na internet jak si akciově stojíme, zahraju si s Ondřejem Filipem na otce a syna, když nejsem utahaný tak i s Dášou na mámu a tátu. Abych nebyl ouplnej mimoň vymyslím si nějaký ty noty na ten náš volejbal, prostě něco pro lidi.

Ve středu chodím obvykle na partičku pokru k Jelínkům. Mají tam výbornou dvanáctku a to byste nevěřili, jak tomu mému jazýčku po těch všech bizonních křidýlkách chutná obyčejný utopenec. Když tu! Telefon! Není to ani můj bankéř, ani hašteřivý správce domu, ani správce podstaty??!! Jiří? Jakže, jsi přichystaný na brigádu, v plné polní, antukou zahlcený? Vedle tvých paží na držadle válce je ještě jedno místo? Pro mé paže? Bože! Pílím, beru taxi a riskuji.

Stihl jsem to, nádhera. Práce, skutečná práce. Manuál bez manuálu.

Přátelé promiňte mi. Já úplně zapomněl, že kolem osmnácté hodiny středoevropského času je ten nejkrásnější čas pro míchání kádinek, lovení klientů, chřestění měšcem, ukájení partnerek, stahování filmů, absorbování učební látky, osvojování nauky výmluv a vůbec upevňování ega.

Děkuji, z plného srdce děkuji, že jsem si mohl zase po čase ukrátit čas nějakou tou krásně pitomou zadarmo činností. Počkat! Správce říkal, že tenhle týden se teda jako tvrdě maká, ale příští pondělí bude potřebovat dofouknout míče. Bude to fuška, ale zase-je vás sedmnáct.

Jiří, Štefi, Kato a Tači-mám ještě jeden barák na Malé Straně. Co vy na to?