Opět na cestách - Los Angeles (aneb totální ne-volejbal)

Původně měl být tento článek uveřejněn již asi před 10 dny. Ale díky tomu, že náš web používá obskurní, notoricky nespolehlivý operační systém Linux, vytahuji ho ze šuplíku ho až teď . Je mi jasné, že se Jean bude vymlouvat na hardwarovou závadu. Sice Ti, Jeane, nevěřím, přesto velice děkuji, že se o web staráš.

Měl jsem štěstí a tak jsem se opět dostal na zájezd s firemní kreditní kartou (díky, Bille). Tentokrát do známého Města Andělů, tudíž zahájím hádankou – jak se správně čte? Los je jasný, ale co potom? Ancheles? Andželes? Endžilis? Odpověď najdete na úplném konci, až se tam velkou oklikou dostanu.

Let z Evropy na západní pobřeží je nekonečně dlouhý, něco jako 11 hodin. Dá se celkem spolehlivě zkrátit konzumací alkoholu zakoupeného v duty free shopu na letišti v Evropě, ale tentokrát letím sám a nenašel jsem žádný společensky únosný způsob konzumace. Se zrcadlem si připíjet nemohu, to by mi nedovolili na palubu, neboť bych pomocí střepu mohl přefiknout pilota. Tudíž si cestu zkracuji vytvářením tohoto slovního průjmu, kterým hodlám zředit koncentraci volejbalové teorie na našem blogu a pozvednout všeobecný přehled jeho čtenářů.

Vzhledem k tomu, že jsem ve státech asi po osmnácté (+-1) a viděl jsem již leccos, dovolím si určitý nadhled nad americkou historií, která se ve škole neučí. Aby nevznikla mýlka. Mám Američany docela rád, i přes – anebo právě pro – jejich naivní hrdost. V historii hráli mockrát velmi kladnou roli (obě světové války by bez nich téměř jistě dopadly úplně jinak) a taky proto jsem zde chtěl radar. Ale mají ve skříni též pár ukrutně zapáchajících kostlivců. Pokud se na vás přilepí nějaký otravný Američan, lze tato témata využít ke spolehlivému ukončení hovoru.

Kostlivec 1. – pochody smrti a koncentrační tábory. Pokud si tyto termíny spojujete s Němci a druhou světovou, tak vězte, že v Americe je objevili již o sto let dřív. V roce 1830 byl podepsán zákon umožňující stěhování Indiánů do rezervací, ovšem vždy pouze s jejich souhlasem. Zcela ovšem chyběly “prováděcí předpisy” takže v praxi se to často dělo zhruba následovně. Do indiánské vesnice přijelo vojsko. Zastřelilo pár lidí (samozřejmě v nutné sebeobraně) a spálilo domy i úrodu (zřejmě ochrana před infekcemi). Zbytek pak dostal na vybranou mezi dobrovolným přesunem do rezervace anebo smrtí hladem a zimou. Kdyby tušili, co na ně v mnoha případech čeká cestou, možná by raději byli bývali volili druhou možnost.

Kostlivec 2. – vztah k černochům (zde se říká afro-američanům). Dodnes je velmi pokřivený, protože bílou většinu tíží černé svědomí (pěkný dvojsmysl, musím se pochválit za vtipnost. A skromnost. A taky se neopakuji). Nechci zacházet do dob občanské války před 150 lety, kdy intelektuálové ze severu měli tu drzost přijít za farmáři na jihu s nehorázným tvrzením, že ty černé věci, co pracují prakticky zadarmo u nich na farmě jsou taky lidé a měli by jim dávat řádnou mzdu. Diskriminace trvala mnohem déle a ještě před 50 lety byla dost drsná. I na svou dobu mimořádně progresivní prezident Kennedy byl tehdy v této otázce zdrženlivý a snažil se hrát na obě strany, neboť na obou stranách jsou voliči. Vyvrcholením bylo, když guvernér Alabamy v roce 1963 povolal národní gardu, aby střežila rasovou čistotu místní univerzity a nedovolila vstup černým studentům přijatým ke studiu. Kennedy nato reagoval mobilizací federální armády a dekretem převádějícím národní gardu pod pravomoc prezidenta – další občanská válka byla na dohled. Naštěstí se gardisté podrobili – více třeba zde. Mimochodem, kdo pozorně sledoval film Forrest Gump, tak se v něm tento moment v Gumpově mládí vyskytuje.

Kostlivec 3. a poslední  – americko-mexická válka. Bylo-nebylo. Skupině Texasanů žijících v tehdy mexickém státě Texas se přestalo líbit v Mexiku. Mexičané totiž smrdí a je tam hrozné vedro.  Když vyhlásili nezávislost, Mexičanům se to kupodivu nelíbilo, ale nepodnikli nic. Když se ale chtěli připojit ke Spojeným státům, tak to už se Mexičané fakt naštvali (svině!!!) a vyslali do oblasti vládní vojsko. To se zase moc nelíbilo Američanům, kteří už se těšili, jak budou za sto let koukat na nekonečný seriál Dallas (pro méně bystré – Dallas je město v Texasu), a tak v samozřejmě čistě obranné akci obsadili velkou část Mexika včetně hlavního města. Poté uzavřeli s mexickou vládou mír, ve kterém obsazené území  tvořící více než polovinu tehdejšího Mexika od mexické vlády koupili za cenu $18,250,000, což je v dnešních cenách $447,967,308, tedy něco jako cena jedné Sazka arény (další fakta zde). O  tom, že tato dohoda nebyla uzavřena pod nátlakem a byla oboustranně výhodná a spravedlivá jistě nikdo nepochybuje. No a částí toho území byl i dnešní nejbohatší (a díky Rambovi-Arnoldovi v roli guvernéra též nejzadluženější) stát California včetně právě španělsky mluvícího města Los Angeles, čímž se blížíme ke konci.

Pokračování snad brzy, tentokrát více cestopisné.

Aha, ještě správná odpověď: 10 z 10 Američanů bude Los Angeles číst “el ej“.