Runners Up podruhé

To to letí. Ani jsem se nenadál a mám za sebou už druhou Australskou volejbalovou sezónu. Tedy lépe řečeno Sydneyskou, protože celoaustralská soutěž začíná až teď. Ta však jde mimo mě, částečně kvůli výkonnosti (ale hrají tam i horší), hlavní slovo má však čas a peníze. Zaplatit 300 dolarů za letenku, letět na celý víkend bez rodiny do Perthu, posedět si dvakrát hodinu a půl na lavičce a letět zas zpět už mě fakt neláká...
Nicméně zpět k právě skončené SVL (Sydney Volleyball League). Hraje se to s volejbalovým míčem, přes volejbalovou síť ve správné výšce, rozměry hřiště jsou stejně jako v Česku proměnné dle nálady a sympatií rozhodčích, na hřišti povětšinou dvakrát šest hráčů a občas se může hrát i po doteku balónu země, stačí předvést snahu a hodit pěknou rybu. Najdou se však i specifika. Ačkoliv úrovní Přebor Prahy a níž, je potřeba mít pro všechny kategorie čtyři rozhodčí jako extraliga. Rozhodčí dodává určený tým hrající před či po. Ideální je stát hodinu a půl v rohu hřiště s praporkem a pak během deseti minut hrát svůj zápas....Všechny zápasy všech kategorií se hrají pravidelně v neděli v hale se šesti kurty v Olympijském parku. Systém ligy záleží na počtu týmu v dané kategorii (úrovně Honours, Division 1, Division 2 pro muže, ženy, juniory a juniorky), obecně je nejdříve zahřívací základní část každý s každým a poté play-off pro nejlepší 4 týmy. Zajímavostí je možnost 12-ti střídání. Hráč se nejen může na jednu pozici vrátit teoreticky šestkrát, ale dokonce může být vystřídán i na jiný post. Takže to tu vypadá jak na hokeji... Důsledkem je, že pokud má tým dva nahravače a dvě účka (jako náš v plné zbroji), tak jsou pořád tři přední útočníci. Rozhodčí zde pískají dost mizerně. Hlavně při druhém úderu jsou zblblí z beache a pískají jako dvoják i úplně normální náhry. A jako perlička konstatování, že kromě Čechů se zde po zápase (a i po tréninku) nikdo nesprchuje. Letos hraje za náš ženský tým jedna češka a když ostatním holkách řekla, že u nás v Česku se po tréninku sprchuje celý tým dohromady, tak na ni začali koukat jako na úchylačku se sklony k masovým orgiím...
Jak to tedy letos dopadlo? Nadpis už odpověděl, že stejně jako loni. Letos hrálo v naší Honours kategorii jen 6 týmů (loni 10). Místnímu Vsetínu došly peníze (Ceders) a po asi deseti předchozích titulech v řadě a loňskému semifinále se letos pro jistotu úplně rozpadli. Horkým chlapcům z Canberry (Heat) se asi nechtělo dojíždět a další dva týmy se kvůli špatné výkonnosti dobrovolně přeřadily do nižší divize. Tedy úpadek. Po pár úvodních smečích bylo jasné, že na titul mohou letos pomýšlet pouze tři týmy - loňský vítěz Vostok, výrazně posílený loňský semifinalista UTS a my (UNSW). Základní část byla o sehrání a zajištění slabšího soupeře pro semifinále, což se v posledním zápase podařilo zajistit UTS. Z třetího místa se třemi prohrami jsme do semifinále proti obhájci nešli jako favorité, ale psychicky nás podporovala výhra 3:0 v posledním vzájemném zápase. První dva sety jsme rovnoměrným zapojením všech hráčů a dodržováním obranné strategie soupeře přehráli. Pak odešel příjem a do kompaktní obrany už nám to tolik nešlo. Naštěstí v tie-breaku už mě trenér posadil na lavičku, z které jsem se mohl kochat naším euforickým výkonem a postupem do finále.
Ani tam jsme nebyli favorité, protože UTS posílilo o ruského molodce Artema, který když je střízlivý, tak nezná blok, a v této sestavě letos zatím vyhráli všechny turnaje. V prvním setu se nám dařila naše rychlá hra a medvěd Artem zatím podřimoval. V koncovce (24:18) jsme ale ubrali plyn a soupeře nechali dotáhnout pět bodů. Naštěstí pak po mizerném příjmu chytře ala Holub vytloukl Artema na bloku náš smečař a set byl náš. "Momentum" již ale bylo na druhé straně a druhý set jsme začínali s mankem šesti bodů. V polovině setu jsme se dotáhli na rozdíl dvou, ale pak přišla další kupa chyb, díky které jsem se na hřiště dostal i já, nicméně spasení jsem nepřines. Začátek třetího, opět beze mne, začal lépe, ale pořád jsme dotahovali. V polovině setu se do hry zapojili nepřesní rozhodčí a ukončili čtyřmi opačnými výroky naše šance na dokonání obratu (vím, že stěžování si na rozhodčí je gesto slabosti, ale tentokrát to nejde přejít bez zmínky). V koncovce jsem byl opět poslán do hry bez výrazného efektu. Zbývalo tedy vyhrát čtvrtý set a zkusit štěstí v tie-breaku. Konečně jsem mohl přispět svou trochou do mlýna od začátku setu a oproti loňsku na vytouženém místě smečaře. Navázali jsme na první set a soupeře přehrávali. Vymazali jsme všechny jejich útočníky kromě Artema a vypracovali si náskok 20:15. Pak jsme bohužel už začli asi myslet na tie-break a rázem jsme prohrávali 21:20! Stihli jsme se probudit a vypracovali si postupně dva setboly při našem servisu. Ani jeden jsme ale nedotáhli. Hra měla v koncovce neuvěřitelné grády. Dlouhé výměny, tvrdé smeče provázené exkluzivnímy zákroky v poli, žádné nevynucené chyby, žádný balón předem ztracený. Diváci ve varu. Naše šance jsme nevyužili a přišel trest. Tři setboly jsme ještě odvrátili, ale čtvrtý už ne. Soupeř jej využil chytrým nahozením bloku ala Holub. Hořký konec, měli jsme na to vyhrát, ale soupeř měl Artema. Čtvrtý set vyhráli 30:28. Z toho byly naše čtyři nevynucené chyby a 17 bodů Artema! V některých výměnách smečoval až pětkrát, než to složil. A jednou složil headshot-em našeho libera po lajně... Konstatovali jsme, že nejlepší tým skončil druhý a tým s nejlepším hráčem vyhrál. Artem je o třídu lepším hráčem než kdokoliv jiný v této soutěži, od servisu, přes pole, blok až po smeč. Občas jsme už ze zoufalosti dávali lehký servis, aby to nahrávač půjčil i jinému hráči, protože byla větší šance zablokovat jednoblokem kohokoliv jiného než Artema připravenou obranou. Smečoval do hřiště i přes našeho nejvyššího blokaře...A ač jsme čapali jak Hašek (měl jsem v koncovce více čaplých balónů než za celou předchozí sezónu dohromady), tak nás nakonec umlátil. Ani mé čtyři složené balóny v koncovce nepomohly (opět skoro více než za všechny předchozí zápasy dohromady).
Co dodat? Příští rok to už vyjde a pak hurrá zpět do PVC! Co se mi zde hodně líbí je rotace hráčů během zápasů. Nahrává tomu asi i hrací systém s play-off a vyrovnanost našeho kádru, ale každý hráč má jistotu, že si alespoň jeden set vždy zahraje. Všichni jsou spokojeni, protože hrají, všichni jsou zvyklí na systém hry a rozehraní a trenér se nemusí bát střídat v momentě, kdy se někomu na hřišti nedaří, protože "náhradník" je dostatečně vyzkoušený. Pár setů nás nejspíše tato střídání stála, ale výsledný dlouhodobý efekt za to rozhodně stojí (inspirace pro PVC?).
Volejbalu zdar!
Soda