Na Sněžku za východem Slunce (cestopis)

Před časem jsem vás lákal, zda se nechcete přidat http://www.nasnezku.wz.cz/. Nikoho jsem nenalákal, tak jsem včera vyrazil sám, což ani nevadilo (stejně bych nevěděl o čem si 13 hodin povídat). Vyrážím v 15:55 z Prahy a cca v 19:00 vyrážím na pochod. Je zde asi 400 účastníků, typická je skupina 30níků z Prahy, kteří právě utratili polovinu výplaty v obchodě se sportovním oblečením. Alkoholových turistů je velmi málo.
Prvních 18 km vede krásnou podhorskou krajinou. Cesta dobře utíká, hospůdky, klobása atd. Po diskuzi s mazáky volím docela volné tempo, abych to nepřepálil a taky – být na Sněžce první není vítězství, ale prohra – není se tam kde schovat a člověk vymrzne. Časová rezerva je velká. Předchází mne tedy dost lidí. Kolem 20:30 bych si rád dal něco k večeři, ale jako na potvoru není aspoň hodinu žádná hospoda. Překvapivě zjišťuji, že mám hlad, bude tma a už mi nic neuvaří. Zachraňuji to aspoň utopencem. Taky zjišťuji, že časová rezerva nemusí být tak velká, jak se zdálo.
Ne moc dobře naladěn začínám stoupat na hřeben. 9 km do prudkého kopce po lesní asfaltce, kde kromě kopce člověk vidí jenom stromy. Zde se odděluje zrno od plev a vidím i slzy (ne svoje). S překvapením zjišťuji, že předbíhám spoustu lidí a mne nepředbíhá prakticky nikdo. Značně unaven, ale s vráceným sebevědomím se občerstvuji pod Liščí horou a vyrážím dál.
Cesta pokračuje asi 12 km po hřebeni. Nahoru-dolů, ale maximálně 100 metrová převýšení, kromě závěrečného 200m výšlapu na vrchol. Je jasno a nade mnou je Mléčná dráha, nad Sněžkou vychází Venuše jako kdyby chtěla označit cíl. Od bufáče dál je 8km bez otevřené hospody, je třeba dobře plánovat čas a zvolit tempo tak, aby člověk nepřišel ani moc brzy ani moc pozdě. Je mi jasné, že cíl cesty celkem v pohodě dávám.
Na Sněžce 6 stupňů a čerstvý vítr, na poměry celkem dobré počasí. Dle pořadatelů má Slunce vyjít ve 4:45, podle internetových kalkulaček ve 4:49. K mému šoku vychází již ve 4:36 a moc nechybí, a utekl by mi ten moment. Bylo to o fous a doteď nechápu, proč se to liší.
V euforii sestupuji 15 km dolů přes Luční boudu a údolí Bíleho Labe do Špindlu a ještě netuším, co mne  čeká. Amatérští maratonci říkají, že na 35 km je zeď. Je to sice jiná disciplína, ale mohu potvrdit. Sestup údolím se skoky dolů po kamenech začíná být utrpení (a to jsem tudy již X-krát šel a bylo to v pohodě). Melu z posledního a ostatní jsou na tom na první pohled podobně. Klouby dobrý, energie taky dost, ale svaly odmítají sloužit a opravdu hodně bolí, zejména přední stehenní. Kdyby to byl maratón, nechám se sebrat a do cíle dovézt. V horách mi ale nezbývá než dojít a bolí mne každý krok. K autobusu se došourám, nástup v pohodě (chodit nahoru nevadí), výstup v Praze cca 11:30 už musím pozpátku. Připadá mi, že jsem byl pryč týden a ne necelý den. Z nevyspání jsem zmatený.
Abych to shrnul. Ušel jsem 53 km a nastoupal asi 1600m. Mám radost, že jsem to dal, ale říkám si, že jednou za život to stačí. Určitě doporučuji zkusit všem, kdo mají rádi výzvy a chtějí poznat možnosti svého těla. Východ Slunce je úžasný, ale pokud vám jde o něj, volte spíše soukromou akci a vyhněte se těm 50km. Např. lze přespat na výborné Luční boudě a odskočit si na 2 hodinky a pak to dospat. Komu se nechce chodit dolů, může si pak dát hřebenovku na Špindlerovku a do údolí se vrátit na půjčené koloběžce – což je můj plán na příští rok s dětmi.