Švýcarský volejbal Vol. 1: Jak si správně vybrat tým a první trénink

Tak abych trochu rozvířil stojaté vody PV webu, kam ženské už asi nikdy nic nenapíšou...:-) tak jsem se rozhodl sepsat deník mé volejbalové cesty mimo PV.

Jelikož PV je tým zcestovalý, tak jsem tady připravil takový soupis na to, na co se připravit při stěhování se, v případě, že budete na novém místě chtít také hrát.

Zásadní je samozřejmě výběr týmu! Chvilku to trvalo, ale nakonec jsem tu začal trénovat s jedním volejbalovým týmem, který vykazuje jisté podobnosti s PV.

Celkem 7 těchto paralel uvádím níže:

1. Je to tým věkově 30+.
2. Jsou tu v rámci klubu dva mužské týmy, které se prolínají.
3. Je tu i ženský tým (dokonce tři!).
4. Po tréninku se chodí na pivo.
5. Moc neřeší kondiční přípravu.
6. Nehrají o víkendech.
7. Jsem tu já!

Ač se to nezdá, tak hledání týmu byla ve finále velice komplexní úloha. A to protože a) soutěžní systém je trochu zamotaný, b) stránky svazu jsou asi 1000 let staré, c) vlastně spousta z těch paralel byla i kritériem pro můj výběr.

Začal jsem tedy výběrem soutěže a jelikož úroveň je obecně nižší než v C, tak mi mé skromné oko padlo na nejvyšší soutěž, která se nehraje o víkendech - 2. ligu. Všude sem od slýchával o tom jak to tady i na nízkých úrovních berou vážně, mají dvou-tří měsíční kondiční přípravu, dva-tři trenéry, ...

Tak jsem trochu váhal, jestli nejít raději níže, Kouky například hraje 4. ligu, kde je nahravač :-) No nakonec jsem zůstal u této soutěže a podíval se, kdo zůstal na výběr. Týmů tu vlastně není moc, případně trénují trochu v prdeli, rozuměj něco jako Řepy.

Začal jsem hledat stránky týmu, poslal první maily a čekal na odezvy. Jeden tým mi odepsal hned, že teď mají pauzu po soutěži, ale že budou dělat open trials v pulce dubna, kde si pak vyberou. Něco jako NFL scout combine.

Hned se mi vybavily vzpomínky na mladá léta a tyhle testy. Výskoky, sprinty, ohebnost,... Cvičně jsem se tedy posadil na zem, mocně vydechnul a zkusil se letmo předklonit. Rád bych řekl, že špičky se mi zdály nepředstavitelně daleko, ale ony nepředstavitelně daleko byly i moje kotníky. Nemluvě o tom, jak jsem z toho sedu jsem pak vstával s rukou opřenou o koleno.

Tak na tohle seru že jo! Na tohle jsem fakt starej, navíc jak známo, já jsem spíš zápasový/pavoukový typ. Nemluvě o tom, že na moje parametry nebudou mít políčka ve svých tabulkách. Otřel jsem si tedy zpocené čelo a tento tým rychle ze seznamu vymazal.

Jenže dál bylo ticho... Týden, dva, tři. Čas plynul a nikdo jiný se zpět neozýval. Co teď?! Další týmy byly podle fotek spíše junioři než muži, to smrdělo kondičně orientovanými tréninky a o potréninkovém pivu se mi taky mohlo jen zdát.

Mohl jsem jezdit hrát do Adliswilu, což je něco jako jezdit hrát do Benešova... Už už jsem se smiřoval se svým osudem a hodinama strávenýma na cestách. Pak mi ale na telefonu cinkla zpráva od Koukyho s kontaktem na hrajícího trenéra jednoho týmu. Podle rozpisu hrají 2. ligu a šéf je prý podobně starý Němec a pozor: Po tréninku údajně chodí na pivo!

A je rozhodnuto, ještě jsem se cvičně podíval k nim na stránky. Tréninky ani ne 15 minut od baráku a mají dokonce tři ženské týmy. Postupně jsem si v hlavě odškrtával jednotlivá kritéria a těšil se na první trénink.

Vyrazil jsem včas, abych nepřišel hned na první trénink pozdě. Hala samotná je trochu labyrint, něco jako má Michle, ale tady je to do podzemí. Cestou jsem potkal asi 4 skupinky holek, evidentně volejbalistky. Samozřejmě jsem je všechny slušně pozdravil, ale víc jim nevěnoval pozornost. Dnes je přece první trénink!

V hale mě přivítal německý trenér: 35 let, slušné bříško, trochu číro na hlavě. Všechno do sebe začínalo zapadat. Hala plná, většinou mladých kluků z druhého týmu. Tím, že už je po soutěži, tak trénují společně. Normálně mají tréninky po sobě a ženské na vedlejším hřišti.

Kluci se mě ptali, jestli mám rád dlouhé rozcvičky, tak jsem řekl, že mám nejraději žádné. Trochu na mě koukali. Trénink ale samozřejmě začal strašně dlouhou rozcvičkou: strečink, rozběhání,... Vzpomenul jsem si na moudrost z naší veleúspěšné druholigové zkušenosti a baráží – hlavně nepřepálit start a rozcvičku. Jenže zároveň jsem se tady měl i trochu snažit a ukázat se... No nakonec jsem prozíravě usoudil, že mě trenér přece nebude hodnotit podle toho, jak moc běhám a skáču rybičky.

Takže jsem se tak klasicky poflakoval kolem hřiště, strečoval jen opatrně, aby pro mě trénink neskončil dřív, než začal, neboť moje tělo na takové věci už není zvyklé. Rozehraný jsem tedy byl až zbytečně moc a šlo se na balony. Konečně! Samá cvičení s pohybem, pořád v tempu, a navíc jsem chytl nějakého snaživce.

Ale abych to vzal stručně, na síť jsem šel v již docela mokrém tričku. Velice brzy se však odložila veškerá cvičení a šlo se na hru, je přeci jen po sezoně. Jak známo, šestkový volejbal na naší úrovni není energeticky tak náročný jako cvičení nebo jiné týmové sporty. Sem tam se člověk někde schová, pár výměn proběhne bez něj. Pak třeba náhodou nespadne pro míč, pro který by možná spadnout mohl. Ale to vše z čistě vypočitatelných důvodů, aby pošetřil trochu energie na zlatý hřeb večera. Ano, hospoda! Přeci nemůžu jít do hospody úplně zničený, jak bych pak vypadal a kolik bych toho vypil a kolik by to navíc stálo.

Jenže ono se sice řekne hospoda... Šli jsme v docela pěkném počtu do italské pizzerie, která mi trochu připomněla pizzerii na Ládví (nic moc), kam se dřív chodívalo, než se objevil Cobolis. O Itala by tam člověk nezavadil, ale bylo tam několik Turků, koukajících na fotbal. Barman všechny spoluhráče obejmul, nebo si alespoň podali ruce, takže jsme asi štamgasti!

Zasedli jsme ke stolu, padlo pár slov švýcarsky, já zvedl stejně jako ostatní ruku a bylo. Znáte to, dlouhý den v práci, téměř bez večeře (aby ten první sport za něco stál), trénink, tam se dřu z kůže... prostě nebyl čas ptát se kdo je kdo.

V tu chvíli se to spustilo, Pavlov jak vyšitej! Sliny mi začaly plnit pusu a rozhovor kolem jako by plynul skrze mě. Najednou jsem seděl uzavřený ve své zvukotěsné bublině a čas probíhal zpomaleně. Postupně jsem se ztratil ve vzduchu fantazie, kde se realita stává jen volným stínem na zdi a já tam pomalu poletoval s jedinou myšlenkou. PIVO!

A pak, jenom jedno jediné cinknutí sklenice o stůl a všechno se dalo opět do pohybu.

Přišel barman a přinesl před každého z nás půllitr a v něm plechovku piva. PLECHOVKU nejlevnějšího piva… Zde popis raději ukončím, a to především pro neuvěřitelnou krutost této situace, kterou jsem musel prožít. Často se ukáže, že svět je prostě neúprosný a jeho spletité cesty vedou úplně do prdele.

Jak jste si možná všimli, za celou dobu jsem neřekl vůbec nic o úrovni volejbalu. A co ten tým, budu s nima hrát? Co ty ženské týmy, máš fotky? A proč ta "hospoda" druhý den shořela? Tolik otázek...

No, to si povíme zase příště...