Švýcarský volejbal Vol. 5: První zápasy a tak obecně

Mrazivé počasí je tu a s ním i nepravidelná dávka švýcarského čtení ke krbu. Sezóna je tu, stejně jako v Čechách, v plném proudu, a tak je na čase se podívat, jak se nám daří a jak moc se moje prvotní hodnocení liší od původních odhadů.
Místní tým jsem chválil za komunikaci a socialnost, tady jede především WhatsApp. Na přihlašování na tréninky a zápasy máme separátní platformu (Spielerplus), která umí defaultně dělat nějakou analytiku, a od letošní sezóny máme i týmový Instagram. ;-)

Docházka se nám trochu uvolnila, především na páteční tréninky, ale pořád jsou pečlivě vedené a bývá nás víc než šest. Na zápasy je nás stále dost a všichni chodí nesmyslně brzy. Při domácích zápasech můžeme do tělocvičny hodinu a tři čtvrtě před začátkem zápasu! Nejpozději bychom tam ale měli být všichni hodinu před začátkem. Jednou jsem přišel téměř omylem opravdu brzy – hodinu a půl před začátkem – a už cestou do šatny jsem viděl, že jsem poslední. Všichni už si pinkali přes síť a smečovali.

Před každým zápasem dostaneme krásný rozpis (v priloze), co máme dělat hodinu a půl před zápasem, co půl hodiny před zápasem, kdo bude hrát a kdo kde střídat. Hodinu před zápasem musíme uvolnit polovinu hřiště soupeři a začínají se oficiální procedury. Tou dobou také přicházejí oba rozhodčí a kontrolují všem ID. To je typicky čas, kdy se přisourám do haly já a začínám si pomalu, velice pomalu zavazovat boty. Na zápase máme vždy dva rozhodčí a píská se tu docela přísně, hlavně tedy postavení nahrávačů.

Co je sympatické – nikdo se tu s rozhodčími nehádá ani jim nenadává. Rozhodčí tu mají autoritu a karty. Občas samozřejmě někdo zkusí něco reklamovat, ale většinou je to bez úspěchu.

A jak se daří nám?
Musím říct, že naše největší slabina je jednoznačně nahrávač. Vlastně i na tréninku při rozcvičování na smeče je to tak jedna za tři do saku nebo metr za kul. Asi nejlepší přirovnání naší hry je, jako když PVC hraje bez nahrávače. Všechno jsou to kopce na kul, většinou se s tím smečaři nějak poperou, ale na každý bod se člověk strašně nadře. Málokdy je to složeno napoprvé, a s každým dalším pokusem vlastně vzrůstá šance protivníka. Třetí pokus v řadě je téměř jistota bodu pro soupeře, a paradoxně je úplně jedno, jestli je to po míči zadarmo nebo po obraně.

Pozitivní na tom je, že tým se musí trochu víc semknout, vykryvat a kolektivně bojovat. Jenže pak přijdou laciné chyby nebo dvě tři nahrávky do pr... a to člověka mentálně strašně srazí. A bohužel tohle přijde téměř vždy. Není na to moc rad, co dělat. Samozřejmě říkat, že musíme bojovat a hrát dohromady, zní dobře, ale hůře se to provádí.

Hlavní nahrávač není v tomto moc sebekritický – přece kopec na kul musí smečaři skládat, takže v tom on problém nevidí. Chyba je ale samozřejmě i ve smečařích. Všichni si myslí, jak jsou mnohem lepší než soupeř, protože dávají větší rány. Jenže volejbal se nehraje na krásu, ale na body. Jejich styl hry není příliš flexibilní, zvlášť v kombinaci s nepřesnými nahrávkami. Samozřejmě frustrace proti ne úplně volejbalovým soupeřům potom narůstá a vlastní výkon upadá. Tohle napětí se pak kumuluje jak ve hráčích, tak v týmu i dlouhodobě.

Zároveň je tu druhý trend pozorovatelný také v PVC, a to je oblíbenost nahrávače. V PVC útočníci preferují Tykyho a jakmile je tam Lesík, rovnou mentálně přepnou na horší výkon. Očekávají, že to prostě bude horší, a tohle proroctví se pak promění v realitu. Tím ale pozici tohoto nahrávače ještě zhoršují. Bohužel tady je to naopak – všichni mají raději druhého nahrávače.

Celkově je to dost složitá situace. Smečaři by podle mě měli na to hrát lepší úroveň, ale tým jako celek příliš dobře nefunguje. Z toho plyne, že dokonce i já jsem z toho občas zpruzený. Naštěstí je to pořád do Prahy kousek, a tak si občas mohu přijet zatrénovat nebo zahrát Duklu!