Je libo Brufen?

Po soustředění jsem vždycky parádně bolavý a připadá mi, že je to každým rokem horší :) Ale dal jsem si růžové štěstí a další si dám před zápasem. A jak to vidí reprezentační smečař Jakub Novotný?

Bolest mění chlapce v muže aneb sportem ku zdraví

Donedávna (doufám, že dnes už ne) brala větší část široké veřejnosti sportovce jako lidi se štěstím, kteří se moc nenadřou, mají kupu peněz, plno ženských a lehký život. Ano, souhlasím, jsme líni, hezcí a bohatí (a někdy pochybuji i o své inteligenci), ale o bolesti víme své. Protože bolest provází profesionální sport od začátku do konce. A život profesionálního sportovce velmi úzce souvisí se zvykáním si na stále větší a větší dávky bolesti. Zvyk, ano to je to správné slovo. Protože s přibývající kariérou je třeba si zvykat NEUSTÁLE.
Ve dvaceti letech nebolí téměř nic. Člověk přijde ráno v devět do haly, bez rozcvičení vezme balon a začne do něj mlátit jak zběsilej ještě před tréninkem. Vůbec mu nevadí, že na lavičce u hřiště sedí jeho třicetiletí spoluhráči a dívají se na něj jako na blázna.
V pětadvaceti už má za sebou každý minimálně jedno větší zranění a postupně se začínají ozývat i první chronické potíže. Smolaři mají za sebou první operaci. Také člověk zjišťuje co to je voltaren, brufen a další podobné dobroty. Pochopí, že dát si deset piv dva dny před zápasem může mít tragické následky pro jeho tělo i bankovní konto.
Ve třiceti už se hráči dělí na kolenáře, ramenáře, plotýnkáře, atd podle místa, kde se vyskytuje primární problém a epicentrum bolesti. Najednou zjistíte, že nejste HIGHLANDER a že vaše tělo neregeneruje jako WOLVERINOVI. Na bolest svalu jste už zvyklí, ale stále více cítíte vazy v ramenou, obratle a disky mezi nimi, menisky atd.  Navíc při opotřebování se množí úrazy, ty vedou k dalším operacím a ty k dalšímu ničení organismu. A tak furt do kola. V posilovně trávíte pomalu více času než na hřišti. Ne kvůli sile, ale prevenci. Isometrie na ramena, Eccentrica na kolena, posilování zad na plotynky a další nutné nesmysly.
Třicet pět let, to už začíná sportovní důchod, kde hlavní roli hrajou prášky (v Itálii injekce) proti bolesti a neustále návštěvy doktorů. Každý už si velmi dobře rozmyslí, jestli se vrhnout do další sezony nebo ne. Ještě, že dnes už je možné si nechat v těle vyměnit skoro vše. Umělé kyčle a kolena jdou u bývalých volejbalistů všech úrovní na odbyt. Boxeři to mají horši, hlava vyměnit nejde. Navíc bolest se vyskytuje neustále. Zkuste pořádně vyléčit zánět v kolenních vazech, když vás denně čeká 200 a více výskoků na plný plyn. Takže v každém týmu je vždy několik hráčů, kteří  toužebně vyhlížejí konec sezóny. Ne kvůli dovolené, ale kvůli tomu, aby se konečně pokusili zbavit se svého chronického problému. Protože až na výjimky (opravdu vážná zranění, velké úrazy a operace), se udělování dlouhého volna v sezóně v klubech moc nenosí. Chronické bolesti si zkrátka hráč nese s sebou celou dobu a je jen na něm, jak si na ně zvykne a jak se k nim postaví. Když si nezvykne, hraje špatně, obvykle to moc nefunguje a končí to vyhazovem, hádkami o peníze a hroznou pověstí. Proto si většina hráčů zvykne. Říká se, že bolest mění chlapce v muže a myslím, že to platí. V mém nynějším klubu se mnou hraje kluk stejně starý jako já. Žádný lumen, myslím, že svůj vrchol prožil na juniorském mistrovství Evropy 97 v Brně. U nás je čtvrtý smečař. Je po třech operacích kolene a má zánět v rameni. Přesto je od něj slyšet minimum skuhrání, málokdo ví, že místo snídaně papá voltaren a v tréninku jede v rámci možnosti na plno. Ano, je to hlavně ze zištných důvodů (i když myslím, že by ho prezident klubu vyplatil i tak), ale zároveň je v tom něco jiného. Sám mi řekl: „podívej se, já vím, že mě to bude bolet furt, tak co mám dělat, sedět doma, brečet a foukat si na kolínko? Jsem volejbalista, nic jiného zatím neumím, tak hraju volejbal. Až to nepůjde vůbec, tak skončím“. Nebo Osvaldo Hernandez, kubánská mlátička, se kterým jsem hrál v Perugii. V té době 34 let. Musel chodit každý den před tréninkem do posilovny, aby vůbec probudil k životu všechny vazy v těle. Od pátku do neděle pak dostával voltarenovou včeličku do zadku, aby se mohl aspoň trochu soustředit na volejbal a odehrát v klidu zápas. A už jsou to dva roky, a mlátí to dál. Petr Pláteník, který odehrál kvalifikaci na ME 2005 ve Slovinsku s natrženým stehenním svalem. Tři zápasy při bolesti jak čert, kdy mu reprezentační doktor (bývalý) tvrdil, že to má namožené. Já osobně se s bolesti znám velmi dobře. Měl jsem únavovou zlomeninu v pravém nártu a už pět let tam mám chronický zánět. Bolí mě koleno, ale lehce, to je zábava na sněhu. Před třemi měsíci mě ovšem začali lehce pobolívat záda v oblasti bederní páteře. Při každém dopadu ze smeče mě střílí bolest do pravé půlky zadku a do pravé nohy. Nějaké nicotné volno jsem dostal, pravidelně cvičím, co mám cvičit, sedím rovně a stejně to dál bolí. A neustale víc a víc. Už se mi špatně řídí i běhá. Ano, jsem jeden z těch, kteří toužebně vyhlížejí konec letošní sezóny. Myslím, že ale i tak jsem ji obstál se ctí. Vynechal jsem jen tři zápasy (také díky nadlidskému úsilí našeho fyzioterapeuta, dlužím mu minimálně bednu vína), nedal jsem bolesti nic zadarmo a svoji hrou jsem si zasloužil své peníze. Jestli to bude stačit, to se uvidí.
Zkrátka bolest ke sportu patří a je třeba s ní umět žít. Navíc, když něco trošku bolí, je aspoň stoprocentní jistota, že člověk není mrtvej. Pak to většinou stejně přebolí. A tím víc se pak dá vychutnat úspěch.

Kedzierzyn-Kozle, Polsko,  4.dubna 2008           Jakub Novotný