Komentář Zdeňka Haníka k finále olympiády

Originál na www.hanikvolleyball.cz

Klobouk na obrázku není hlavním tématem tohoto přípěvku, ale patří sem… Skončila jedna americká pohádka. Napsal ji Lloy Ball a jeho parta. Američané nejsou týmem složeným z velkých hráčů. Samozřejmě, Ball a především Stanley jsou světové superhvězdy, ale těmi jsou i Milkovič, Poltavskij, Giba, Gustavo, Fei, Kazyisky či Nikolov. Ovšem vyhrát olympiádu, na to potřebujete tým. Už po mistrovství světa 2006 jsem konstatoval, že nejlepší volejbal na světě hrají Američané, ale skončili až v poli poražených. Neměli zdravého Stanleyho a scházela jim útočná síla a nehrál Ball. Přesto jsem nemohl odtrhnout oči od toho, jak již tehdy hráli v poli. Měl jsem v Japonsku dost času, a hlavně chodil jsem na každý zápas. A Američané jsou teď olympijskými vítězi.

Co je k tomu přivedlo?

1)     Psychická odolnost: Američané vyhráli první zápas na turnaji, který patří vždy k nejtěžším, a potom ve čtvrtfinále i semifinále 3:2

2)     Podřízenost týmovým úkolům: Ta se projevila v taktické kázni a identifikaci s obrannou strategií. Blok, pole, mezihra, míče zadarmo, a dále nasazení, víra ve vlastní možnosti se projevovaly v absolutní jednotě. Nic nemělo přednost, vše mělo maximální význam.

3)     Vzájemná „vstřícná“ náročnost: z mimiky hráčů po jednotlivých neúspěšných zákrocích se dalo vysledovat, že uvnitř týmu panuje jakási vstřícná náročnost. Tedy ne: „co to vyvádíš …“, ale „musíme to udělat lépe …“. Samozřejmě se jedná o můj subjektivní dojem, tento názor je však částečně opřen o výpověď Andreje Kravárika, který hrál v jednom klubovém týmu s Američany Ballem, Stanleym a Hoffem.

4)     Komplexnost týmového výkonu: Američané dokázali zápasy vyhrávat různými zbraněmi, podle kvality soupeře. Je příznačné, že proti slabším soupeřům (JAP, CHN, VEN) se tým USA prosadil především v útoku (41 – 45, 5%). Proti silnějším a především v semifinále a ve finále úspěšnost útoku výrazně poklesla (to bylo samozřejmě vzájemné) a narůstala úloha obrany.

5)     Komplexnost individuálních výkonů: V obranných činnostech i v útoku nebyla váha výkonu položena pouze na některých hráčích. Například ve finálovém utkání zablokovali středoví hráči USA 8x a ostatní 9x, naproti tomu u Brazilců středoví hráči 9x a ostatní pouze 4x (tabulka 1). Podobná situace byla při hře v poli. Libero USA Lambourne zachytil míč v poli 12x a ostatní 43x, naproti tomu u Brazilců Sergio 15x a ostatní 29x (tabulka 2).

6)     Mimořádná hra v poli: nejlepší družstvo ve hře v poli na MS 2006 Japonsko mělo průměrný počet zásahů na set 5,9 a ostatní družstva, která následovala, se lišila pouze v desetinách (ještě osmé nejlepší družstvo v poli: Portoriko mělo průměr 5,1). Proti tomu měli Američané na OH 2008 průměrnou hodnotu 8,75 a v semifinále a finále dokonce 10,2, resp. 13,75 zachyceného míče v poli na set (tabulka 3). Američané zachytili ve finálovém zápasu proti družstvu, s jehož útokem si 6 let nikdo nevěděl rady 55 míčů !!!

7)     A samozřejmě Ball a Stanley …

 Co jsem naopak sledoval za změny u Brazilců:

 1)     Marcelino není Ricardo: uvědomuji si, že je velmi těžko posuzovat věci bez znalosti kontextu. Nevím, jak velký byl spor mezi trenérem Rezendem a nahrávačem Ricardem. Vím dobře, jak je trenér bezmocný, když se nedohodne s nahrávačem, ale Marcelino nenahradil Ricarda. Brazilcům nefungoval „pipe“ tak, jako předtím (přešlapy, zablokování). Marcelino minimálně používal nahrávku „nadlouho“ (podle analýzy mého syna Zdeňka, sám jsem si toho nevšiml, jak jsem byl oslněn obranou Američanů). Marcelino často nešťastně volil a koncovka čtvrtého setu, kdy hledal stále matného Gibu, jde za ním …

 2)     Giba nebyl Giba: málo platné, čas nezastavíš. Giba nehrál dobře. Neprosazoval se jako jindy a navíc evidentně dostal strach a hrál v útoku opatrně.

 3)     Slabší „účko“: Andre nebyl nikdy nejsilnějším článkem útoku Brazilců, ale při ochromení „útočné koncepce 2008“ vynikla jeho nevýraznost ještě patrněji než předtím.                                                                                                                                                                                            4)     Blok nejsou jenom středáci: jak už jsem výše poznamenal, jestliže Brazilcům ve finále selhala hlavní zbraň – útok (ve finále pouze 19, 08% podle upraveného počítání), bylo
 jedinou možností přidat jinou činnost. Při solidní kvalitě hry v poli to mohl být blok. Na rozdíl od USA však v týmu Brazílie blokovali „pouze středoví hráči“.
                                                                                                                                                                                    5)     Slabší přihrávka: Američané si jistě velmi dobře uvědomovali, že je nutné Brazilce „zmáčknout“ servisem a to se jim rovněž povedlo. Jindy excelentní přihrávka Brazílie tentokrát klesla na 33, 75%.

 6)     Sečteno a podtrženo: ačkoliv Rezende bojoval jako lev a ve čtvrtém setu se mu podařil ještě skvělý kousek: zříci se klasického diagonálního hráče a nasadil do hry třetího
přihrávajícího smečaře, nezabránil tomu, co už nějaký čas viselo ve vzduchu. Totiž nástup nového krále.

 Co z toho všeho vyplývá a co si z toho vzít …?
                                                                                                                                                                                     1)    Bez útoku se nedá vyhrávat: Vstupenka do špičkového volejbalu se i nadále jmenuje „útok“. Pokud však družstvo do světové špičky dospěje, narůstá úloha obrany, jelikož kvalitně vždy útočí i soupeř. A navíc po úspěšném zásahu v poli přichází znovu nutnost zakončit rozehru útokem.

2)    Jednostrannost se trestá: OH v Pekingu jasně ukázaly, že například zisk 20 bodů hráče v útoku jej neopravňuje, aby zanedbal ostatní činnosti. Fei, Milkovič, Michajlov, Stanley se zcela funkčně a úspěšně zapojují do zisku bodů v poli. Naopak hráči menších postav Priddy, Salmon, Zhekov (BUL) získávají značný počet bodů blokem. Snad s výjimkou středových hráčů při hře v poli (u Brazilců to však neplatí), se každá jednostrannost v herním profilu hráče se trestá neúspěchem.

  3)    Neexistují nevybratelné míče: Zejména hra USA prokázala, že i při obraně s jednoblokem proti útoku soupeře se netoleruje nezachycení míče v poli. Situace, kdy míč jde po úderu soupeře přímo na zem, se vyskytovala v olympijském turnaji (alespoň ve hře USA) zřídka. Pokud hráči v obraně míč přímo nezachytili, alespoň jej tečovali.

  4)    Američané či Rusové: při televizním komentáři jsem po semifinále konstatoval, že jsme viděli předčasné finále. Bylo to trochu troufalé, jelikož Brazilci na velké oficiální akci 6 let nezaváhali, ale byla to pravda. Myslím si, že dvěma nejlepšími družstvy světa jsou v současné době Američané a Rusové. Dokonce bych řekl, že Rusové jsou družstvem budoucnosti. Mají kvalitu již dlouho a s příchodem trenéra Olekna vyřešili i postkomunistické problémy vyplývající z přerodu centrálně řízeného sportu na tvrdý byznys.

  A teď na závěr, proč jsem si v TONAKU objednal nový klobouk, jak jsem avizoval na závěr televizního komentáře finále OH 2008. Jednak proto, že mi můj nejoblíbenější černý klobouk ukradli, ale především, protože chci sám pro sebe vzdát jeho smeknutím hold něčemu, co mě dojalo stejně jako Beethovenova symfonie nebo třeba živý koncert U2. Volejbalovému týmu USA, který napsal v minulém týdnu další novou kapitolu v dějinách volejbalu. Američtí hráči nejsou výrazně lepší než naši, ale naši hrají dobře jinde a špatně mezi svými, Američané (ale i Brazilci a Srbové) přesně naopak. A navíc nám Čechům jdou nejlépe ty sametové revoluce, „krví“ zatím platit neumíme. Američané zaplatili, i když krví symbolickou, a proto dostali …

  Jablonec 26.8.2008              Zdeněk Haník