Něco o takovém tom domácím trénování…

Ha, ha halová sezona právě otevřela svá vrátka a cítím něco jako povinnost (takové to svrbění na zátylku) napsat několik vět. Pokud vezmu statistiku na tomto webu, jsem vrchním Kecalem. Budete se přátelé čtenáři divit, ale nejraději bych mlčel, hladil si bříško a sledoval jak to šlape. Ještě lepší variantou jeví se mi ulehnutí na vavřín, popíjení ohnivé vody a hluboké diskuze ze zasloužilými členy. Jenže je tady to zatracené svrbění, které mi nedá pokoje.
Své mluviti stříbro, mlčeti zlato rozložím do dvou článků. Snad mi nedojdou baterie v mozkových monočláncích, boď výchova dítěte v Čechách, zdá se býti namahavější než když se o tom jenom čte na i-tatinkovi.cz.
První článek by měl být k přelousknutí každému kdo s námi trénuje, půjde o nějaké ty cíle, hypotézy, náplně…Druhou epopej doporučuji číst doma v klidu u slivovice, protože se pokusím vyznat nějaké to mé trnité, trenérské trédo. Pardon krédo, škyt.
Jak je stanovování cílů ošidné převedl krásně na zářijovém pozápasovém posezení v Polominu velmistr Grbi. „Tomaš je potreba mít ciele, chalani i baby na to čakajú“: vravel mi po skleničce. Nevěřil, že žádné velké nemám, ale něco ze mě vytáhl. Pak vytáh šrajtofli a vydal se na tah s Vítkem. Ve víru velkoměsta se mu nějak rozřízla ruka a měsíc byl mimo sport. Takže já jsem raději v tom vyhlašování opatrnější, protože těch ovlivňujících faktorů je MEGA.

Snad můžeme obraz a tedy také výsledek naší hry ovlivnit trénovaností. Aspoň se to všude píše a já tomu i věřím. V jaké jsme tedy situaci? Na čem můžeme stavět? Nahodím nejdříve několik typů přístupu k tréninku.

1. je to povinný b) je to nepovinný c) živím se tím

Povinný trávení času pod vedením učitele, trenéra prožil asi každý kdo čichnul ke sportu na základní škole. Rodiče to platí, já tam chodím a o nic se nestarám. Povinně se chodilo i na vysoké škole, byl za to zápočet a sportování zadarmo, beru.
Nepovinný tréninky jsou všechny ostatní, kromě profíků. Baví mě to - dělám to lépe než ostatní sporty - chci se poměřovat – chci se zlepšovat – chci se měřit se soupeřem. Většinou si hodiny na sportovišti musím zaplatit, ale beru to.
Už se blížím k horké kaši, nebojte. Jsem nadaný, lepším se, ale najednou to dál nejde. Jako tým taky stagnujeme, sice jsme postoupili a postoupili, ale soupeře už neválcujeme.

Teď je tady to rozcestí. Buď zůstanu na svým výkonu, nějak se na zápas vždycky sejdeme a učíme se během hry, ne? Nebo jsem tak soutěživý, ambiciózní, že chci být stále lepší a hepčí.
Já jsem přívrženec druhé cesty, dokud to jde, tak se zkoušet zlepšovat a třeba si i něco vysnít. Že se to nakonec nemusí povést to je jasné, ne každý může být Hašek, Čech nebo Popelka. Ale je to stále lepší než být šedou popelkou. Aspoň si to zkusil a makals.
Jsem překvapen jak se zájem o volejbal za poslední roky na PV zvedl. Sešel se početný zástup lidí, kteří chtějí trénovat, cílevědomě se zlepšovat. Hurá, je na čem stavět.
CÍLE U JEDNOTLIVÝCH ČINNOSTÍ

Obecně u všech:
-být neustále otočen k soupeři pokud podáváme nebo soupeř smečuje
-sledovat co ukazuje náš nahrávač
-informovat o přední, zadní náhře, útočnících soupeře
-být neustále v ohnisku dění – těžišti hry
-vycházet primárně ze svého dohodnutého výchozího postavení, ale reagovat
na vývoj hry a hrát prioritně míč a nejenom hájit svůj prostor