Neučte se anglicky, v L.A. je to na h***o

Vytahuji ze šuplíku druhý výtvor, který má tentokrát spíše pobavit než potěšit. Jeane, server funguje již skoro týden, přestože běží na Linuxu. Paráda.

Jet lag mne stále drží, jsou 4 hodiny ráno a spát se mi nechce, tudíž mám dost času na sepisování rádoby vtipných výtvorů. Předně – učit se anglicky není zcela zbytečné. Například můžete diskutovat o nějakém ryze akademickém problému se Švédem, který se anglicky učil ze stejné učebnice jako vy. Ale musel jsem zvolit nějaký provokativní titulek, aby to každý otevřel. Každopádně můžete mít libovolně prestižní certifikát týkající se angličtiny, avšak po příjezdu do země jako je Kalifornie budete v běžném životě totálně ztraceni a začnete pochybovat o efektivitě prostředků do jazykového vzdělání vložených. Místní obyvatelé v nepříliš kvalifikovaných profesích totiž z historických důvodů popsaných v minulém příspěvku mluví buď anglicky se silným španělským přízvukem anebo španělsky se silným anglickým přízvukem. Tyto dvě varianty od sebe nedokážu rozeznat, ale to není důležité. Rozumět není tak jako tak. Postupem času jsem si vypracoval několik jednoduchých zásad, jak se v takové situaci chovat, abych nebyl za úplného blbce:

1. Pokud se ten člověk směje, asi řekl něco vtipného. Směji se taky.

2.  Když nerozumím, řeknu občas „Sorry?“ a nastavím ucho. Začnou mluvit trochu pomaleji, což zvyšuje šance na rozpoznání mezi variantou 3 a 4.

3.  Když dostanu otázku, u které tuším varianty Yes a No, odpovídám „Yes“.

4.  Když dostanu otázku, u které tuším, že si mám vybrat z několika variant, odpovídám „The first one“.

Tím se většinou situace nějak uspokojivě vyřeší. Ale ne vždy. Člověk sem může jezdit kolikrát chce, a stejně je občas za burana z Vidlákova (Američané říkají red necks, podle krku opáleného při házení vidlemi). V minulých dnech se ne vše zcela povedlo. Konkrétně:

1. Miluji mexické jídlo. Nicméně v mexické restauraci jsem si nevědomky nechal přidat nějakou pekelně pálivou omáčku, která mi spolehlivě resetovala střevní mikroflóru.

2. Při pokusu o cestu autobusem jsem dal řidiči 10 dolarů, něco se mne zeptal, tak jsem mu to odsouhlasil. Bankovka zmizela v přístroji, přestože jízdné bylo jenom 1.25 dolaru. Později mi bylo vysvětleno, že z bezpečnostních důvodů řidič nikdy nevrací, peníze padají do trezoru, takže řidič nemůže okrást provozovatele a lupiči nemohou okrást řidiče. Ještě ráno jsem měl jenom stodolarovky, takže to byla vlastně klika.

3. Při nákupu jízdenky do metra (ano, opravdu je tu metro, v Americe je metro totiž pouze ve městech, ve kterých byla někdy olympiáda) jsem si se znuděným výrazem světáka koupil hned čtyři do zásoby. Tak nějak jsem předpokládal, že všechny automaty na jízdenky fungují jako v Praze. Chyba! Jízdenky se zde prodávají již s časovým razítkem, takže jsem tři mohl s výrazem světáka hned vyhodit. Za....í Mexikánci, přece nemůžou chtít, abych četl návod, ne?

4. Jízdenka byla platná 2 hodiny. Tak jsem si pěkně pojezdil několika prostředky, abych pak zjistil, že je jízdenka nepřestupní. Ještě štěstí, že mne na to neupozornil revizor, pokuta je zhruba ve výši 4 volejbalových míčů, tak by to bylo poněkud dražší. Ale zase vtipnější.

Sakra, nenapadá mne žádný vtipný závěr. A taky jsem slíbil něco cestopisného, a ono pořád nic. Ukončím to tedy jednoduše: Konec.