Archív-Ukrajina den 4

NEDĚLE 11.4. ŘECKO KATOLICKÝ, POLONINY, OBOLOŇ A ARTEMIDA  Ráno nás sice měly vzbudit mé hodinky v 6,20, ale nezvonily. Probouzíme se tedy v sedm, hážeme na sebe věci a pádíme. Dokonce i Calvin, známý svým pochrupováním, kterému prognózuji rychlou smrt v případě bombardování. Kostel je v obležení místních i vzdálených, uvnitř je plno, muži v sakách, ženy se šátky na hlavě. Není zde nikdo ani v teplákách Adidas, což je společně s koženkovou bundou a mokasínama UK móda. Je to pro nás událost, pravoslavné nebo řecko-katolické Velikonoce nikdo na vlastní oči neviděl. A místní asi dlouho neviděli bílého muže, snažím se tvářit nenápadně, ale stejně po mně někdo kouká. Ne, že by nevraživě, ale je to divný pocit.

Nejvíce nápadný Pivor - vysokého blonďáka mezi Ukrajincama těžko najdeš, se s maskováním nezatěžuje, fotí ostošest všechno, co se hýbe. Holubář pořád čeká na svoje objekty-výkaly, Jarda si zkušeně vybírá a já v rámci možností. Chrobák s Pájou, Kájou a Calvinem, tedy kuřácký spolek, si lebedí ve svém koníčku a stěžují si na zimu. Verunka se, jak je jejím zvykem, vmísila k místním, vlezla do kostela a zdá se, že se tu i provdá. Z kostela se stále ozývají litanie, v určitých momentech se utiší a začne zvonit zvon a pak zase nanovo. Kolem kostela stojí poslušně ženský s košíčkama vyrovnanýma na zemi, jeden vedle druhého. Poučeni, víme, že jsou v nich chléb, vejce a paska (něco jako mazanec). Místní čekají, až jim košíček (a je samotné taky) požehná pop. Po dvou hodinách už nás to moc nebaví a tak odcházím s Radkou kus po silnici a fotím okolí. Jak jinak, v té chvíli konečně vychází průvod s vlajkama a popové začínají žehnat. Protože je lidí a košíků hodně, pop se s tím moc nepáře, svěcenou vodu nabírá rovnou z normálního kýble a cáká neuvěřitelně prudce na lidi okolo. Každé požehnání doprovodí výkřikem:"Chezus vaskres", což znamená patrně Ježíš vzkřísil. Ty první na ráně jsou hodně mokrý. Nevynechá nikoho, dokonce zaměřil na deset metrů i nás stojící na plotě. Mokrou hlavu má i Jarda. Po absolvování obřadu a pokropení snad 150 košů sice vrchní předříkávač ještě něco vykřikuje, ale lidi berou košíčky a nohy na ramena a prchají domů. Půst končí, žranice začíná. I my se jdeme napapat a zjišťujeme, že voda neteče. Ještě netušíme, že tento stav bude normální, děda správce svojí funkci prostě nezvládnul. Chrobák, který rád všude vleze, se nabízí, že dojde k místním pro vodu, a je společně s Jardou úspěšný. Rozděláváme svoje glutamano sodný výrobky, po kterých se neroste (jak pravil Jarda 1,65 m) a plánujeme výlet na hřbitov a okolí obce. Podmračené počasí nás nechává v klidu a tak jdeme objevovat hřbitov a hlavně hrob Nikoly Šuhaje, v Česku proslaveného zbojníka. Ukrajinci samozřejmě nechápou, co tam hledáme, těžko tady asi budeme mít pohřbený příbuzný (podle vzhledu možná Chrobák nebo Kája). Po dlouhém hledání nakonec vytrvalci Jarda, Verunka, já, Radka hrob nalézáme úplně osamocený v koutě, ještěže je na něm česká trikolóra. Ostatní nedočkavci zatím zmizeli kdesi v kopcích, a tak je následujeme. Poloniny, jak se jim tady říká, jsou více či méně porostlé flyše, překrásně povlovných tvarů. Něco jako nižší hřbety v Nízkých Tatrách. Tenhle kopeček, který jsme si vyzkoušeli, je porostlý měkoučkou zelenou travou a je z něj vidět na Koločavu. Teď teprve vidíme jak je