Pieniny 2007

ahoooj,

tak přátelé máme za sebou kulturně-turisticko-restaurační výlet Pieniny

2007. Pro někoho to byla v jistých momentech akcička i survival-adventure,

podle toho kam spadnul a jak moc mu chutnal místní ... vzduch :)

Aby bylo co vyprávět vnoučatům až budeme šišlat za pecí, krátce shrnu

program.

Středa

 Poměrně unavení prací a tím životem co jenom tak krájíme scházíme se u

Ferdinanda na rohu Opletalky. Porovnáváme si velikost batohů, obsah batohů a

shodujeme se, že je výborný když nejsou narvané stany a spacáky. To jsme

ještě ovšem neviděli Katovu nůši, páč zmiňovaný dorazil až k vlaku. Dubis si

dává svůj první guláš, doplňujeme zásoby a vyrážíme.

Vlak narvaný k prasknutí. Ještě že máme místenky a Pivora. Naše kupé

zdánlivě vypadá jako prázdné, ale jenom kvůli tomu, že je zhasnuto. Náš milý

Golem vchází jako první, ale jakoby na něco hmotného narazil. Postupně se za

malého řevu objevují tělíčka Cikánů a i několika Romů a prchají dále do

vlaku. Po deratizaci prostoru můžeme důstojně usednout a vytáhnout první

žejdlíky.

Cesta ubíhá po ose Gambrinus-džus s vodkou-Jameson velice rychle a

probouzíme se v Popradu. Kupodivu nám navazuje spoj do Kežmaroku (a pozor-

všechny připravené varianty dopravy seděly od začátku až do konce). Polovina

oddílu znaveně polehává v zaprášených nádražních prostorech, Lesejk s

Dubisem objevují překrásný pajzl a zabíjí první chuťové pohárky jedním

Topvarem, sic. První komunikace s domorodci se točí kolem problematiky

svícení aut v letních měsících, což je v osm ráno v nonstopu mimořádně

zajímavé. Další cesta je busová a kromě dojídání toastů Tuta a Klárky snad

nic zajímavého nepřinesla. Přes Spišskou Starou ves dorážíme ve čtvrt na

jedenáct do našeho základního tábora v Červeném Kláštore. Nebydlíme přímo ve

městě, ale v blízké Lechnici (cca 600 metrů).

Paní ubytovatelka je veselá, rozverná a nám se patrový barák s balkonem taky

zamlouvá. Mít něco takového v Praze ...Verunka vytahuje jedno ze svých pyjam

a okamžitě chrní. Ostatní se vrhají do víru maloměsta, očumují Dunajec a

podnikají loupeživou výpravu do Polska. Velký úspěch má jak jinak Kato,

který na dotaz polské kobiety za barem, jestli je Japonec, bez zardění

odpovídá: "Jsem Čech z Prahy vole". A okamžitě si objednává svou první z 88

polévek, které za ty 4 dny spolknul. Seznamuji partu s mým a Pivorovým

plánem-programem. Nadšení budí ovšem hlavně oběd v tradiční restauraci.

Borovička jako uvítací drink a pak místní halušky, strapačky, pirohy apod.

Dubis si dává guláš. Pro jistotu se jdu podívat do přístaviště pltí (Rafting

start point), v kolik to jede, jak dlouho a za kolik. Po cestě zpět kecám s

místníma Goralama, ostatní spí nebo se kochají pohledem na svá plná bříška.

Tenhle výlet byl dost o jídle a soutěžích. První večer trávíme v restauraci

u přístaviště a plynule pokračujeme v pařbičce doma na zahradě. Hlavní slovo

má Jameson. Zásadní diskuze se točí kolem politiky, světového míru,

náboženství a možná i zavlažování. Vytrvalci Dubis a Tutu drží prapor

revoluce do čtvrté hodiny ranní.

 Čtvrtek

Celkem svěží a krásní probouzíme se do pošmourného dne. Tedy všichni kromě

Kata, kterému se z postele pranic nechce. Šéfkuchař Pivor připravil obložené

chleby, což nakonec Katáka přiměje k pohybu, tedy poté co najde svou hlavu.

Náš vor odráží od břehu v 10:00, v 10:01 vytahuje Verunka baňaté překvapení. Nikdo neví kde sehnala Portské, ale holt když už ho má otevřené. Hodinka a půl utíká chvíli rychle, chvíli pomalu, podle toho zda právě neprší nebo prší. Také má poloha u pravého zadního bortu není moc příhodná, jednak se tam odlamují a přelévají vlny a taky mě občas přátelsky šťouchne zadní gondoliér bidlem. Po hodině a půl šťastně přistáváme objímáme se s koňmi, Verunka předvádí tanec s pláštěnkou, dostává prášky a jdeme to zajíst do Pltárské. Zde jsou halušky snad ještě lepší, Dubis si pro změnu objednává Kotlíkový guláš a Kato tři jídla najednou. Ti co umějí psát kreslí pohledy. Místní Topvar je ovšem exemplárně hnusný, vypil ho snad jenom Pivor. Naštěstí je po 20 minutách na obzoru bufet s dlouho očekávaným Smedným Mnichem, který trochu smývá pachuť. Po modré po silnici, kde frčí jeden povoz za druhým, a po zelené lesíkem uf kopec, kopec, výhled, maliny, výhled, vaječnák, focení, tatranka, sešup. Závěr etapy jdu vepředu s Katem a poslouchám jako potřebuje zhubnout. Jo, jo, jo, jo, jo.

 Jednoznačně se shodujeme na večerním programu, první obědová byla nejlepší. Od včerejška se nezměnilo nic, kromě obsluhy. A to tak rapidně, že i naše ženské dvoj zastoupení na servírky při každé objednávce visí očima. Zábavu velice rozproudí přišedší pan Macháček s kostkama. Hraje se na deset čárek o panáky. Prim hraje zpočátku Klárka a její nevinné oči, jenže pak otáčíme směr a Verunka vrací úder. Standardní nadprůměrný výkon po celý večer odvádí Kato, bohužel za ním sedím já. Jeho pět Indiánů vooole slyším ještě teď. Servírky ještě učíme co je to zelená s mlíčkem a padáme. Náš cizince padá i doslova, protože si nevšimne náhlé změny povrchu, ten chodník prostě najednou končí, Kato končí v příkopě a my v křečích. Páč je ale Kato mistr světa amoleta úplně ve všem dělá jako, že to byla pouhá součást výcviků Samurajů a zapadá do další putyky. Zde jsme tedy již pouze v naší singles trojce. Slečna za barem je úžasná, jak jinak, je jí 21 a jmenuje se Monika. V jednu hodinu, kdy zábava byla již uvolněná, přichází bohužel její budoucí svokra (tchýně) a vyhazuje Čehúny na déšť. S refrénem :“Móniku, Móniku a žádná jinou“ a s láhví jakési pálenky jdeme vstříc k domovu, který kolem jedné skutečně nacházíme a kupodivu i odemykáme.

 Sobota

 Pivor nás budí v půl devátou vůní. Tedy ne svou, ale vajíček se šunkou. Kde sebral vejce, olej a maso nám nechce prozradit, ale košili má od krve a cirkulárka od souseda již tři hodiny mlčí…Loučíme se s panímámou a kráčíme na busík, který nás za dvacet minut vyklopí ve Velkém Lipníku, kde je začátek našeho pochodu smrti. Rodinka Novákových má zdá se na každé ráno nějaké překvapení. Po Verunčino portském přichází Pivorův zázračný bágl a vychlazená Plzeň. Rozbíjíme stan v Lipníku a pozorujeme Kata při jeho činnosti. Uprostřed vsi vytahuje obsah svého batohu. Divíme se jak se mu tam vešla lednice a horské kolo. Největší úžas však neskrýváme když vytáhne z nůše velkoformátovou  encyklopedii flory a fauny. Jejím úderem bys zabil vola, což evokuje další diskuzi jestli je lepší jitrnice nebo jelito a co na to tlačenka a ovárek. Výlet se nám nakonec tak líbí, že si ho protahujeme na 6 hodin. Myslím, že Vetrný vrch a pozdější Grun zanechal na některých méně zkušených turistech své stopy. Ještě, že je podél cesty lesní samoobsluha s malinama, jahodama, borůvkama. Mnam. S modrou pusou nakonec dorážíme do Vyšných Ružbachů-lázně, minerální prameny s oxidem uhličitým a architektonicky hrozně splácaná obec. Naše Koliba je kupodivu na druhé straně vesnice, ale zato krásná, celá dřevěná s pěkným ubytováním a restaurací. Vedle vlek a sjezdovka, kam tedy dneska nepůjdeme. Každý si chvíli zařádí ve sprše a způsobně zasedáme u stolu, který až do jedné hodiny ranní neopustíme. Barmanky jsou prostě zase Slovenky-hezké, milé a co je důležité rychlé. Jako společenskou hru totiž vybíráme Bolívii se sirkama. Je jasném, že je to hra nebezpečná, po několika hodinách se líbí hrajícím stále více a nehrajícím stále méně. Hrubě se nedaří Liborkovi a jeho 15 čárek na předloktí vypovídá za vše. Aspoň jsme po dlouhé době viděli pivo na ex., tedy viděli jsme ho zhruba 5 sekund, pak Libor polknul. Místní diskotéka je úžasná, tak pravila slečna sevírka. Verunka se probouzí a organizuje trestnou výpravu. Hudba je hrozná, prostředí socialistické a navíc nemají pivo. Nadšený je tak jenom Kato, kterého po 5 minutách neomylně sbalí místní homo kluk. Když mu ovšem vysvětlíme, že je Kato ženatý s Korejkou bere si zpět svou bílou kšiltovkou, kterou si Kata označkoval a můžeme jít dom.

Neděle

 Závěrečný den, ach jo. Po snídani, kdy si Dubis dává gulášovou polévku, se loučíme a po zaplacení prcháme. Tradičně největší kšeft udělal náš dietář, 1380,- SKK a to měl jenom 4 chody a něco k tomu. Dnes se vlastně jenom přesouváme. Pěšky do Nižných Ružbachů, pak busem do Popradu a vlakem přes Žilinu do Prahy. Narvaný vlak a narvaný restaurační  vůz. Poslední guláš, poslední pivo a vítejte v Praze. V deset si naposledy zamáváme a ahooooj zase někde, někdy. Pěkné to bylo a dost jsme přibrali J