Rodinný výlet - z jiného soudku než pivního

Bylo nebylo, jednu sobotu, když už Ondřeje Filipa nebavilo bobování, Dáša vypotřebovala dávku Apetitu a Tomáš neměl na nic chuť, zasedla rodinná rada.

"Mohli bychom na nějakou výstavu": navrhla mamka. Oba dva jsme byli nadšeni, já jsem pokýval hlavou z gauče, Ondřej vytáhl palec z pusy a pravil:"Utktl, utkl". Což v současném praslovesném výrazivu znamená "Utíkala, utíkala". Já to pochopil jako návrh návštěvy restaurace, s tím že ušetříme za placení. Dozvěděl jsem se, že to jenom Myšička vařila kašičku a ať koukáme vybrat nějaké to kulturní zařízení.

Praha je kromě Matky měst patrně i Bába výstav. Mezi nabízenými nás na webu zaujaly naprosté bomby jako Výstava nudlí paní Běty, Staročeské řezivo nebo Keramické loutky z Rako Rakovnicka. Ondřej pozbyl hlasovacího práva po té, co 3x zablokoval klávesnici. Nakonec jsme došli k téměř kompromisu. Černobílé fotky světoznámého (hlavně v Japonsku) fotografa Tomu Toshiho, jehož výstava fotek Tokia z 50-let totálně zaujala Dášu, a mnou navrhované 3-D plastiky jitrnic, piva a medoviny na Kampě. "To ale není výstava, to je Masopust!". Pravda, rozdíl v tom trochu je. Takže zapichujeme kružítko do monitoru a....A jdeme na Vítkov. Národní památník na Žizkově. To nás uspokojilo oba, Dáša se podívá na místa kde bydlela, já si zaškrtnu políčko Historie, a nemyslím tim historii dobývání jejího srdce. Ondřej to celé pozoroval, vyndal si svůj orgán z pusy a pravil pouze"Tgž". Bylo tedy jasné, že jde i on a Tygr.

Cesta městskou hromadnou popravou nese vždy určitá rizika, tady třeba sestup do kačerovského metra, kde výtah neexistuje, schody jsou dlouhé, Ondřej zase přibral a nás z toho bolí záda. Výlet jsme začali na Hlavním nádraží, jednak je tam krásná zeleň, OF se zajímá o ty lidičky co tam žijou a v okolí magistrály jezdí spoustu "brrrta".

Výstup na Vítkov jsme začali západní stěnou, tak zvanou Vítkovo cestou, která ještě s kočárkem nebyla pokořena. Problém začal již v základním táboře, konkrétně u Vojenského muzea, kdy jeden ze šerpů najednou zrudnul a povídá druhému šerpovi-kuchařovi:"Co to bylo ostrýho v tom obědě?" Dotyčný neřekl nic, jenom si uhladil vlasy. Plešatý šerpa učinil ještě několik kroků vzhůru k vrcholu, zadumaně obhlídnul okolí, spočítal počet psů, vydělil volnými metry čtverečními a prohodil:"Jdu se mrknout jak mojí otevřeno v tom Vojenským muzeu, kdyby jsme tam třeba potom chtěli". U dveří do muzea mě křeče opustily, dělám jako, že nic a vracím se ke skupince. Sklon není nejmenší, dalších 10 metrů a další lavina. Střevní lavina. Vracím se hodně rychle k muzeu, kvituji, že vstup je zdarma a rychle mířím do suterénu, kde byl dříve atomový kryt, dnes hajzlík pro pány. Tři bidety , všechny volné, super! Já ovšem potřebuji mísu, a to ne dědovu. Jedny dveře zavřený, sakra, ve druhých stojí hajzlík a močí. Doprčic, nesnáším chlapy co se stydí strefovat mušle! Nehtama se zarývám do dlaždiček a počítám ovečky. U patnácté konečně slyším spásné Crrrrr, pán se konečně uvolnil. Bezva, škoda, že má trenýrky na knoflíky, kalhoty na knoflíky, kšandy na knoflíky a pásek si musí obtočit 3x kolem pasu. Přitom já už mám veškerý oděv u kotníků a stojím stále na chodbě!

Ach bože. Konečně. Auuu. Připomenu si staré mexické přísloví: "Dobré jídlo pálí dvakrát". Ze záchodu odcházím zpocen, děkuji personálu muzea, že mi děkují za návštěvu a pro jistotu se ptám do kolika mají otevřeno. "Kolika?" "Ne, to snad ne, myslím, že jenom sračka".

Vrcholová skupina již dávno odkvačila a dostávám SMS, že se právě zapisují do vrcholové knihy. Mírně zničen dorážím již bez zastávky na kótu Vítkov. Rodinné vstupné je výhodnější než dva dospěláci a tam si můžeme poprvé spokojeně říci, že se Ondřej vyplatil. Necháme se ukecat k návštěvě vyhlídky, prý je famozni. Krásná asi patrně bude, ovšem když není zima jako v tanku (tank tam mimochodem mají venku u úpatí, chtěl jsem jej prvně využít jako místo k posezení ), nefouká sibiřák a OF neváží metrák.

Musíme uznat, že obsluha výtahu je pohodová, všechny paní v muzeu se na nás smějí a ošahávají našeho Vasila v beranici, patrně nějaké vzpomínky na Osvobození. Dále doporučují místní vynikající kavárnu, což třetinu naší výpravy zaujalo natolik, že zadala nové GPS souřadnice s názvem "Sachr". V kavárně mají kromě dortů naštěstí také pivo a dětské sedačky, tudíž i zbytek expedice osvětlí prostory úsměvem. Ne na dlouho.

Výstup a opětovný sestup na vyhlídku způsobil pokles a nárůst tlaku. Málo ale přece. V rybníčku to zažbluňká, pokládám kozlíka, zamumlám něco o skvělé výzdobě na chodbě a vybíhám. Není čas na hrdinství, otevírám první dveře a usedám. A hele WC pro vozíčkáře. A hele světlo na fotobuňku. Sedím potmě na záchodě pro vozíčkáře, dobré jídlo pálí potřetí a jenom se modlím, aby měli postižení sobotní slevu někam jinam než sem. Ta fotobuňka nějak nefotí, mávám rukama, vstávám, sedám a nic, nereaguje. Nevím zda je rozbitá nebo zasraná, ale sedím pořád ve tmě a potřebuji najít toaletní papír. Co takhle otevřít dveře? To by mohlo fungovat! Poslouchám až bude za dveřmi klid, otevírám a rychle zavírám. Nic. Pořád tma a navíc jsem venku někoho zahlédl. To je situace. Šmátrám kolem sebe, šikovná levá ruka nachází něco jako roličku a...Doprdele, oni ještě existují držátka, kde jsou ruličky volně? S nahým zadkem šmejdím pro prostoře a hledám rozmotanou hasičskou hadici. To jsem netušil, že vozíčkáři trénují na záchodě 360-tky nebo proč je to tady tak velký? Tady je, mašlička moje zlatá, teda bílá. UF. Všude dobře, doma nejlíp.

V poklidu vycházím ven. Za mnou se rozsvítí světlo, asi na rozloučenou a přede mnou postarší pán s paní. "Bouhouši, jsi to ty? My tady na tebe čekáme". "Nejsem Bohouš, jsem Jirka": uvádím jméno svého táty, nevím proč, asi z obavy ze spiknutí, a prchám za rodinou do kavárny.

Další vyprávění by již bylo zbytečné. Koho by zajímaly křižovatky českého a československého národa v roce 1918, 1938, 1968 a 1989. Ale jestli chcete vědět kde jsou zachované rumunské záchody z roku 1958, tak taky na křižovatce - dopravní. Na Kačerově :)