Ukrajina - den pátej

PONDĚLÍ 12.4.SINĚVIR, GRAND CANYON A POBLIJÓN MEZISTOLOWY

 „Těžko říct.“: s oblibou konstatuje Holub a stejnou větou jsem začal pondělní ráno na Pivorovu otázku:, „jak je možný že ti ty hodiny zase nezvonily?“  Naštěstí nás smrad a déšť probudili časně a tak výlet naplánovaný Jardou a Valerijem nebyl ohrožen. Objektem našeho zájmu se mělo stát jezero Siněvir a jeho okolí (jinak národní park-zapovednik porusky). Cesta k němu spočívala v hodinové divoké jízdě po něčem co před komunistama a povodní bývalo silnicí. Ovšem Valerij nehleděl na překážky a řídil svůj buldozer velice zkušeně. Chvílemi jsme si sice připadali jak na jachtě za bouře, ale adrenalin (u někoho spánek) nás držel v pohodě. S narůstající výškou přibývalo sněhu a ledu i na silnici a posledních 300 metrů pokračovalo odlehčené auto bez nás. A my za ním. Přímo u náznaku autobusové zastávky (notně pošramocené) stojí překvapivě velký hotel (zavřený) a okolo něj další budovy, více či méně poškozené potopou a následnou sněhovou kalamitou. Se smutkem jsme sledovali zbořeniště, které podle rozbitých  beden od piva bylo dříve hospodou. Jakási stařena, možná ředitelka jezera nám ukázalo kudy kam (ono se taky nikam jinam nedalo) a my šli. Několikeré ozkoušení pevnosti závějí nás s Jardou přesvědčilo, že z  výstupu na blízký vrchol Ozirňju 1496 m n.m. asi nic nebude. Samo jezero Siněvir (taky prý Mořské oko) je největším jezerem na Zakarpatsku. Jeho rozloha 5 ha ho usvědčuje v mrňavosti, ale co je malé to je hezké. Malá procházka kolem něj nám umožnila poznat, že ne všechno na Zakarpatské Ukrajině je mimo Evropu. Zajímavě řešené přístřešky kolem jezera, něco jako kemp, tabule s vykreslenými zde žijícími zvířaty-medvěd hnědý, zajíc, rys ostrovid, liška, vlk a další dravci, mostíky a velká turbaza-chata. Bohužel totálně zničená sněhem. Něco takového jsme nikdy neviděli. Podobně dopadly i ty mosty a  zábradlí podél stezky. Jak pravil Valerij, co se v současné době zničí, nikdy (měřeno lidským životem) už se nespraví. Ukrajinci jsou ovšem realisti a i Valerij si s tím moc hlavu nedělal. Raději rozdělal s dětmi vatru a připravil nám pohoštění, který jsme tedy nechtěli, ale když už to tu leží… Řeknu Vám, na ohni opečený špek, to je dobrůtka. V té zimě se i počet abonentů pepřovice zvýšil a to nemluvím o dalších pochoutkách. Po sežrání té hromady jídla předvedl Holubář pár akrobatických cviků na hrazdě, které se naučil v Jojo Cirkuse a jelo se. Po několika minutách jízdy zjistil Calvin ztrátu rukavic a k naší velké radosti musel sprintovat zpátky. Další zastávkou se mělo stát Muzeum lesů a vorařství. Valerij jako ostatně všichni Ukrajinci nemá zrovna k turistice vztah a nechápal, že se nechceme svézt autem a půjdeme ty strašné 4 kilometry pěšky. Ale stálo to za to. I tato řeka ( Ozirjanka ) byla jako ostatní rozvodněná, ale o hodně hektolitrů více, neboť se na jejím toku protrhla přehrádka a to není žádná prdel. Po cestě jsme lovili jelena a medvěda, házeli oštěpem, dloubali se v nose (Chrobák) a dělali kraviny. O zvířata nebyla nouze, ale většina z nich patrně neuměla dost dobře plavat a již několik týdnů nevypadala dobře. Otřesný zážitek, jak by řekl pan Železný, nám připravilo samo Muzeum a jeho blízké okolí. Budova stála na hrázi přehrádky, napříč přes řeku, a měla tak 50 metrů. Její skutečnou podobu jsme ovšem spatřili až později na pohlednici. Současný vzhled byl poněkud jiný-torzo ve třetině vodou zlomené stavby s vyhřeznutým krovem a kládami nakloněné nad korytem. Kdysi mělké řečiště s úhlednými břehy připomínalo Grand Canyon. Jediný kdo se z neštěstí radoval byl Chrobák, který jak známo dokončuje stavárnu-obor vodní stavby. Takhle pěkný případ ničivého účinku živlu neviděl, ani ve skriptech, ani v žádné knížce. Ale i jiné studijní obory zde našly uplatnění. Pivor s Holubářem objevili ve vodě hnusný chuchvalce, ve kterých se s radostným výkřikem :“Žabičky, pulečci.“ začala Veronika rochnit. A když objevila další žábu, asi jejich mámu, kterou nazývalo, nevím proč, roztomile skokan hnědý, její štěstí bylo nezměrné. Ochladlo až při zpáteční cestě při pohledu na rozpláclou žábu, asi tátu, která měla chirurgicky přesně oddělené tělo od hlavičky. Pachatelem byl usvědčen Holubář i když se vymlouval, že to červený se dvěma černýma očima přilepený na podrážce tam bylo už při zakoupení pohorek. Obšťastněni zážitky vrátili jsme se k dodávce a jeli do naší rodné Koločavy. Pro zpestření vejletu zastavil Valerij u dřevěné koliby, která nás uctila kyselým Oboloňem, višňovým vínem a vůní šašlíků připravovaných na otevřeném ohništi uprostřed krčmy. Po návratu do školy, kde opět netekla voda, byla moje maličkost vyhnáno drahou polovičkou, by vyfotila nějaký oboroh (držák na seno). Tím jsem přišel o odhalení původu vody, kterou nám tak ochotně přinášeli Chrobák a Jarda - „studna“ s hladinou na úrovni povrchu jim jistě připomněla jimi navštívené exotické končiny a nemohli jinak než pokleknout a nabrat. Následkem čehož málem přišel o život Calvin. Nebohý chlapec si šel pohovět na turecký hajzlík. Tím ovšem vyprovokoval malý grázlíky, který počkali až zasednul nad díru a začali latríny bombardovat kameny. S myšlenkou, že těžko někoho chytíš se spuštěnýma kalhotama, Calvin vsadil kartu na nepřesnost zásahů desetiletých a vyčkával. Zachránil ho až můj příchod, kdy jsem se při honbou za oborohem nějak dostal zezadu za školu a tedy i za latríny. S vkročením na pozemek se zájem Ukrajinčíků obrátil na mě a Calvin mohl opustit hnustoaletu. Můj učitelský zjev, klacek v ruce a nepřítomnost dalších kamenů (všechny byly v latríně) mi po odpovědích:“Nemám cigára. Cukroví taky nenám. Jak se jmenuješ spratku.“,  umožnila průchod se ctí. Na večer plánovanou návštěvu kultovní Krčmy u Nikolaje nám Valerij a Natálka rozmluvili (místní byli pořád v náladě a horkokrevní) a doporučili opět Krčmu u Natálky II. To vám byla sranda. To chce další odstavec. 

Všechno začalo poměrně nevinně. Po prvním pivu Oboloně, který byl ještě kyselejší než obvykle, přešla část lidí na lahvové a zbytek na taky lahvové, ale vodkové. Za chvíli bylo v místnůstce dost rušno a vzhledem k tomu, že jsme jí okupovali sami, patrně jsme hluk produkovali my. Valerij nám vyměnil hřivny a potěšen pohledem na tvrdou měnu zakoupil Artemidu a rozlil nám všem. Po přípitku Pivor furiantsky rundu obrátil a rozhodl se k další konzumaci této tekutinky. Poněvadž nechtěl pít sám, svým roztomilým způsobem:“Chlastej nebo tě zabiju“., přiměl nejblíže sedícího ke spolupráci. Nešťastníkovi říkáme Holubář. Tento tandem zvolil cestu rychlé ex-akce a obrátil do sebe během půl hodiny litr vodky. Dvojici jsem na chvíli pustil z očí a bavil se s Radkou, Pájou a Kájou. Po čase, když jsem se chtěl vrátil k rozhovoru s nimi, nebylo to již možné. Vedle mě seděli dvě smějící se a chrochtající prasátka, jimž nikdo nerozuměl. Veronika odhadla zkušeně situaci řka:“Pivorek už mluví jenom v samohláskách“. Pepa na tom byl poněkud lépe a po koncentraci na jeho hlasový orgán jsme zjistili několik srandovních záležitostí. Například kdo Holubářovým zašlapuje kuřata, kdo oplodnil sousedovi soukromému zemědělci Jaroslavu Jandákovi fenu, jak to bylo s prasatama a podobně. Nutno podotknouti, že Holub si na nic takového nepamatuje a trvá na tom, že večer trval něco kolem hodiny. Po přeborech v přelévání piva mezi oběma vodníky, které jsem zarazil se slovy :“Pepa, vole, leješ to na zem.“ se Holub zamyslel, zastyděl a poblil. Mezi stoly, na zem. Společnost zmrzla, Natálka zašeptla ať plive potichu, což Pivor správně pochopil a začal řvát by ho přehlušil. Řevem přivolaná majitelka se zhrozila a odběhla pro hadr. Holubář mezitím s úsměvem a slovy:“Už je to v pohodě.  Blé. Blé.!“ , opět vrhl. My ostatní uvědomující si ostudu, vypakovali oba pohodáře před krčmu a uklidňovali Natálku I. i II. Nakonec jsme si oddychli, jelikož majitelka N II. se nezlobila, ale měla strach aby jí tam Holub nezhynul (jak už se s jedním Čechem stalo). K pokračování v oslavě již nebyla nálada, přece jenom odér nebyl nejvoňavější (pozor ukrajinsky vonět znamená smrdět). Nějakým způsobem se opilci po cestě družící se a otravující pokojné občany, dostali až do postele, pardon spacáku a okamžitě usnuli. Neidentifikovatelný zápach po několika minutách velice intenzivní, rozpoznala ihned po svém příchodu Veronika a bystře se odplížila co nejdále od Pivora. Chrobák, kterému se asi líbilo jak oba vodkaři vypadají, zkonzumoval zbytek vodky, co kde našel, a odešel spát poslední. Právě on způsobil naše několikeré probuzení, když šněroval mezi lavicemi a snažil se co nejtišeji odejít dveřmi na záchod. Po třetí ráně už jsem nabyl dojmu, že jakožto stavař krokuje místnost, aby jí po návratu co nejvěrněji zachytil na papír. Po radě: “Debile vem si baterku“ zjistil, že jí celou dobu držel v ruce a až na moje doporučení jí rozsvítil a šťastně pokračoval.