Ukrajina - den třetí

SOBOTA 10.4.1999.  MUKA ČEHO? 

 Ráno nás probouzí sluníčko a Olexa, který nás prostě na ten hrad musí dovést. Plni sil dorážíme za půl hodiny ke klenotu města. Zdálky monumentální, zblízka poněkud pokrytý patinou. Prolejzáme pod vedením Olexi hradní prostory, dokonce muzeum, koukáme do dáli na obec a na radar. Holubovi se líbí stav a nutí Pivora, aby ho vyfotil, sám si totiž fotky šetří, poněvadž fotí jen hovna a kytky. Pivor fotí furt a plánuje, že Holubovi ukradne nějakej film. Cestu zpátky volíme dole kopcom a na prdel kupodivu nepadá ani Radka, jediná v keckách a ne v trekových bagančatech. V místním krámu, který slouží patrně i jako hospoda lahváčová, kupujeme místní vodu, limanad a Verunka čokolády. Neomylně vybírám minerálku, která chuťově připomíná šaratici, a tak se vsázíme, jestli má taky stejný účinky. Chlapeček žebrající o kopějku nejvíc otravuje mne a proto vítám Chrobákovu radu z Indie :"Prostě ho ignoruj". Podle Olexi je nezbytně nutné vidět centrum i ve dne a tak tam podle řeky Latorice míříme. Zahrádce s nápisem točené pivo ZIP však nemůžeme odolat a zasedáme na oběd. Po luštění jídeláku jsme vybrali pelmeně (mletý maso v kapse,2 UAG), šašlik (ražniči, 2,5) a jednohlasně pivo (1,5). Stejně jednolitě jsme po obídku navštívili i evropsky vypadající záchod, kdo ví co nás bude čekat v Koločavě. Centrum ve dne je daleko rušnější než v noci, moc památek ke koukání tu teda není, snad jen radnice, a tak pozorujeme místní národ. Holubář kouká holkám na prsa a na můj dotaz, jestli se mu líbí, filozoficky cedí:"Těžko říct." Můj pokus o zakoupení map pro Kiwi je neúspěšný, někdo kupuje pohledy podivné barvy a s důvěrou je háže do schránky, tak za 3 týdny určitě dojdou. Úprk zpět pro batohy ve vedru a prachu nám bere chuť a přemlouváme Olexu, aby zavolal taxi. Tak se i stalo, avšak auto nejede a nejede. Nakonec vyměkáme, bereme batohy na záda a vyrážíme pěšmo. Jako zázrakem se v dálce zjevuje linkový autobus, který zastavuje a bere nás za tři rupky (jak neustále říká měně Chrobák) na autobusák. Zakoupené lístky do Koločavy (6,5 UAG) nám zajišťují krátkodobou pohodu, která končí s příjezdem narvaného autobusu. Čekáme, jestli někdo vystupuje a ono nic, až Calvin vyluštil tuto záhadu:"Hele, ono je to bez místa?". Ještě více nasraný než my, je ovšem řidič, který cosi pořvávaje, běžel do kasy. Zřejmě nedocílil toho, aby nám lístky vzali, a pohání nás do expressu. Dokonale zabarikádovaná ulička našimi zavazadly, ledničkami a těly se stala opičí drahou pro Ukrajince, kteří si byli zakouřit a vrací se na svá místa. Ženský v parádních kostýmech přeskakují naše batohy a otírají se o naše zaprášené oděvy. Usazujeme se v uličce, každý jak může a představujeme si jak budeme vypadat po dalších třech hodinách. Naštěstí v nejbližší vsi, pěkný díře, třetina popelnice vystupuje a my se usazujeme na zadní pětku. Nevýhodou těchto sedadel však byla blízkost dveří. Dveří, které netěsnily. A tak s každým projetím prachové louže, tryská značná část prachu dovnitř a zahaluje nás. Astmatický Pivor a já tiše trpíme a bavíme se nad Calvinem, který nehnutě sedí přímo nad inkriminovanou dírou a na jeho mikině už není ani vidět jeho značka Calvin Klein Made in Vietnam. Pojídám salám posypaný popílkem a s pobavením pozoruji mladou Ukrajinku, která si neustále pucuje lakovaný lodě s moderním metrovým podpatkem, kožený kalhoty a lakovanou bundu. Bezvýsledně, ale pořád. Pivor zase sleduje řidiče ve zpětném zrcátku a je úplně fascinovaný jeho nasraností, která stoupá a klesá podle toho, jestli jedem do kopce nebo z kopce. A že to bylo furt nahoru a dolů. Tipujeme, dokdy urve volant a my si to posypeme do příkopu a ze skály. Vidíme první zasněžené vrcholy a Pivor začíná vykřikovat :"Mámo, to sou panoramata"., což pak opakuje skoro pořád. Konečně si můžeme odpovědět na otázku-Mukačevo, Muka čeho? Jednoznačně:bmuka cestujících místní dopravou. Poslední zastávkou je Mežgorje (Mezihoří), kde nás očekává Valerij s dodávkou. K velkému překvapení necestuje pouze nás jedenáct, ale ještě dvě děti a dvě ženský. "Tak ještě tady chybí ta posraná ovce a je to jako v Indii": pochvaluje si Chrobák. Zbývá poslední hodina po rozmlácené silnici a konečně zastavujeme v Koločavě, před bytovkou Natálky, Valerijovy ženy, místní učitelky, andělíčkem strážníčkem snad všech Čechů, kteří zde pobývali. Původně plánovaný nocleh v bytě u Natálky narušil příjezd příbuzných a tak budeme spát v místní škole. Škola, školička, pohoda, pohodička. Jasně, že nepočítáme s teplem, ale turecký hajzly na dvorku a dvě umyvadla na 600 dětí, to je síla. Seznamujeme se s místním hlídačem, na kterým je zřejmé, že se samohonkou i meje. Jeho jediným úkolem je pouštět vodu a otvírat a zavírat školu. Natálka ho však dobře zná, proto dává Jardovi náhradní klíče, abychom nemuseli spát venku, až to děda neuřídí. Námi zamýšlená okamžitá náštěva hospody, tedy lépe krčmy se ruší, poněvadž Ukrajinci se den před Velikonocemi postí a nechlastaj. Poslední "dobrá" zpráva je, že oslavy začínají už v 5 ráno. Vaříme jídlo, nebo spíše dojíždíme zbytky z domova, já popíjím pivo z domova, který musela táhnout nebohá Radka a Jarda loudí. Pomalu se ukládáme, nikdo nechce spát vedle Chrobáka, protože je proslulý svojí vůní bot a tak se odvaluje někam před oslí lavici. Holub mastil něco na papír a překládal tak dlouho až usnul. Za chvíli ho následují i ostatní.