Vynikající článek

Deka

25. 10. 2009

Jako vždy šlo o všechno. Dle očekávání se zápas pro Bílé vyvíjel dobře, dá se říci jednoznačně. První set snadno vyhrály 25 : 14 a také druhý probíhal podle jejich představ. Klidně a s nadhledem vedl trenér své volejbalistky. Jeho pokyny hýřily přehledem a jistotou - byl hráčkám rádcem i partnerem, ale především baštou sebevědomí a optimismu, o kterou se mohly kdykoli opřít. Všechno spolehlivě fungovalo. Jen v koncovce druhého setu se vloudilo několik zbytečných chybiček, ale přesto soupeř udělal pouze osmnáct bodů. Nebylo co řešit, Bílé vedly dva nula a soupeřky neměly co nabídnout. „Jdeme do toho naplno, hrajeme soustředěně, zápas ještě neskončil, pojďme, pojďme...,“ ševelily hráčkám v uších obvyklé přestávkové řeči.

Hned první podání trefilo poněkud nepozornou přihrávající smečařku a ona ho spolehlivě přeposlala na tribunu. Trenér se na ní optimisticky (i trochu vyčítavě) usmál a dal pokyn ostatním, aby pomohly. Ale nepomohly, míč padl na zem, jako by o něj nikdo ani nestál. „Nevadí holky, soustředíme se... Teď zvednem!“ přidal trenér asi dvacet decibelů a čekal, jak to dopadne. Dopadlo to zase na zem, 0 : 3.  A kde se vzala, tu se vzala, začala se u stropu vlnit deka. Sebevědomé úsměvy, o přestávce marnotratně rozdávané, poněkud tuhly. „Jak to, že to najednou nefunguje?“ ptaly se otazníky v udivených očích.  „Nic se neděje, nevadí, nevadí, máme nahráno, libero to zvedne...,“ a různé další řeči hlaholil trenér a zatleskal, na což hráčky (samy nevěděly proč) reagovaly chvěním. Za stavu 0 : 4 si trenér vzal time. Podávající soupeřka pak naštěstí zkazila a Bílé se trochu vrátily do hry. Už to ale nebylo ono. Deka se dál trpělivě vlnila ve vzduchu, jakoby jen čekala až přijde čas usednout. A tak za střídavého chvění a nechvění i urputného boje dospěl třetí set do vyrovnané koncovky. Bílé nešťastně prohrály 25 : 27. V očích se vedle otazníků objevily obavy, ba dokonce i strach. „Co teď?“

Trenér byl ovšem profesionál, zatímco v něm padaly trakaře, tvářil se, jako by se nechumelilo. Dokonale ovládal své emoce, jen viditelně přidal na důrazu a jeho hlas o stupeň zpřísněl. Vydal potřebné pokyny a s povzbudivým úsměvem poslal své halasně (až možná příliš halasně) odhodlané svěřenky do dalšího dějství. Potom už jen střídal, timoval, kombinoval, povzbuzoval, usmíval se, rozčiloval, šeptal, křičel, vymýšlel možné i nemožné, ale marně. Rozehraný soupeř ztratil jen šestnáct bodů. Trenér vyzkoušel všechno a teď prostě už nevěděl... Bašta sebevědomí se kymácela, ze stěn jí opadávalo zdivo, bylo to dva dva. Na Bílých tiše a spolehlivě ležela těžká deka. Spokojeně rozložená dávala jasně najevo, že zvedat se jí v žádném případě nechce. Soupeřky se naopak příjemně pohupovaly ve vlnách euforie, a tak už při letmém pohledu bylo jasné, ze které střídačky přijde vítěz. Trenér ovšem, vědom si své povinnosti, hráčky dál povzbuzoval, konejšil je, udílel (ne)potřebné pokyny a tvářil se optimisticky. Dokonce i usmát se ještě tu a tam dokázal, i když pravda, poněkud koženě. Jedině nekontrolované cukání pod pravým okem prozrazovalo, jak intenzivně se v něm sváří jeho představy, snaha a um s holou realitou.

Bílé i s dekou vstoupily do posledního setu. Trenérovi se cukání postupně zrychlilo a zároveň rozšířilo na ústa. Vypadal teď ještě o něco zbědovaněji než samy hráčky, ale na rozdíl od nich to nevzdával. Hecoval, radil, chválil, pokřikoval, bojoval jenže nikdo ho už neposlouchal, hráčky nevnímaly, jen tiše trpěly a čekaly na poslední úder. Schylovalo se k neslavnému konci. Za stavu 6 : 11, po další neuvěřitelné minele, však v zdeptaném  trenérovi bouchly saze. Z ničeho nic vyskočil, divoce gestikuloval a řval mocným hlasem: „Kurva už dost...!“ Halu na vteřinu a půl opanovalo hrobové ticho. První se vzpamatoval hlavní rozhodčí, dal trenérovi žlutou kartu a Bílé obdržely trestný bod. Potom se probrali všichni ostatní a hráčky obou družstev okamžitě dospěly ke shodnému závěru, že tímto je zápas rozhodnut. Další průběh utkání byl proto velmi rychlý. Zatímco trenér Bílých vyčerpaně tikal na střídačce, jeho svěřenky, nemajíce co ztratit, odhodily deku a začaly hrát. Rozdováděné soupeřky se naopak už nedokázaly zkoncentrovat a kazily míč za míčem. Znejistělá deka se okamžitě vznesla, aby vzápětí, k všeobecnému překvapení, prudce dosedla na hráčky soupeřek. A bylo... Utkání skončilo slavným vítězstvím Bílých.

„Divnej zápas,“ mrmlala si deka, ale to už velmi rychle pospíchala, aby ještě stihla fotbal.

Michal Němec, Praha, 23.10.2009